Tři hodiny po poledni, Ron, Fred a George stáli před velkou bílou markýzou, očekávající příjezd svatebních hostů. Harry si vzal láhev mnoholičného lektvaru a připomínal tak černovlasého mudlu z místní vesnice Vydrník, Svatého Drába, kterému ukradl Fred vlasy pomocí přivolávacího kouzla.
Plán byl představit Harryho jako „bratrance Barryho“ a důvěřovat, že velké množství Weasleyovských příbuzných ho skryje.
Všichni čtyři drželi zasedací pořádek a tak pomáhali usazovat nově příchozí na jejich místa. Zástup bíle oděných číšníků dorazil o hodinu později spolu s kapelou ve zlatých hábitech a všichni tito kouzelníci seděli nedaleko pod stromem.
Harry viděl bledý dým vycházející z dýmky z tohoto hloučku. Za Harrrym, vchod pod markýzou odhaloval řady a řady křehkých zlatých stoliček umístěných po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné sloupy byly ověnčeny bílými a zlatými květy.
Fred a George umístili obrovský shluk zlatých nafukovacích balónků, kde se za chvíli měly stát Bill a Fleur manžely. Krom markýzy se lenivě vznášeli nad trávníkem a živým plotem i motýly a včely.
Harry se cítil trochu nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe Harry musel vzít, byl o něco tlustější než on sám, a tak mu bylo jeho oblečení těsnější a v záři tohoto letního dne mu v něm bylo velmi horko.
„Až se já budu ženit,“ pravil George upravující si límec svého obleku, „tak se nebudu obtěžovat s žádnými takovými nesmysly. Obleču si, co budu chtít a když mamka bude mít nějaké námitky tak na ní uvalím těloptačí kletbu.“
„Nebyla dnes ráno moc smutná,“ uvažoval George, “když plakala kvůli tomu, že tu s námi nebude Percy? Ale kdo ho tady chce. No proboha, dejte se do pořádku, už jdou.“
Pestrobarevné postavy se začaly objevovat jedna po druhé na okraji zahrady. Za několik minut se zformovalo procesí, které se začínalo přes zahradu směrem k markýze.
Exotické rostliny a začarovaní ptáci se vesele třepotali na čarodějnických kloboucích, drahé kameny třpytící se na kravatách, dav začínal být hlučnější a hlučnější až přehlušil zvuk včel, jak se přibližoval ke stanu.
„Perfektní, myslím, že jsem viděl několik víl,“ pravil George, natahující krk, aby lépe viděl.
„Budou potřebovat pomoct porozumět našim anglickým zvykům, postarám se o ně …“.
„Né tak rychle“ zpomalil ho Fred a rozběhl se k francouzským čarodějnicím středního věku, aby je doprovodil dovnitř.
George je také opustil a připojil se k jiným čarodějnicím postaršího věku.
Ron převzal starost nad kolegou pana Weasleyho Parkynse a Harry dostal na starost starší nahluchlý čarodějnický pár.
„Harry,“ ozval se známý hlas, když se vracel opět od markýzy a našel Tonksovou a Lupina, kteří postávali na začátku řady. Pro tuto příležitost si Tonksová vybrala blond vlasy.
“Artur nám povídal, že si ten s kučeravými vlasy, je nám líto minulé noci,“ šeptla, když je Harry vedl uličkou.
„Ministerstvo začalo být velmi anti-vlkodlačské a tak jsme si mysleli, že by naše přítomnost neudělala nic dobrého.“
„To je v pořádku, chápu to,“ přikývl Harry, hovoříc víc k Lupinovi než k Tonksové.
Lupin mu věnoval úsměv, ale Harry viděl, že když se otočil, jeho výraz se znovu zachmuřil.
Nerozuměl tomu, neboť nebyl čas.
Hagrid totiž nepochopil Georgův vtip, aby si sedl na kouzlem zvětšenou a posilněnou stoličku, která se při jeho dosednutí proměnila na zlatou hromadu třísek. Pan Weasley hned napravil škodu a Hagrid se všem, kdo ho byli ochotní poslouchat, začal ospravedlňovat.
Harry přešel znovu na začátek řady, když šel proti němu Ron a jeho pohled se střetl s nejvýrazněji vypadajícím kouzelníkem jakého kdy viděl.
Trochu šilhavý, s bílými vlasy podobajícími se cukrové vatě a sahajícím k ramenům. Oděný v modrožlutém hábitu a s kloboukem, jehož střapec mu visel před nosem.
„Xenofílius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku.
„Moje dcera a já žijeme jen za kopcem a od Weasleyů. Je moc milé, že nás na tuto významnou událost pozvali. Předpokládám, že se znáte s mojí dcerou Lenkou?“ dodal směrem k Ronovi.
„Ano, je tu s Vámi??“ zeptal se Ron.
„Zdržela se ve Vaší okouzlující zahradě, aby se pozdravila s trpaslíky, jaká to slavná zamořenost. Jen málo kouzelníku ví, kolik se může naučit od těchto moudrých tvorečků, jejichž pravé jméno je Gernumbli Gardensi.“¨
„Ti naši znají několik málo nadávek“ odvětil Ron. „Myslím, že je to naučili Fred s Georgem.
Harry pozoroval bandu kouzelníků, kteří si povídali u markýzi, když se k nim přiřítila Lenka.
„Ahoj Harry!“ pozdravila ho.
„Eh, jmenuji se Barry," řekl z míry vyvedený Harry.
„Oh, to jsi si změnil též," zeptala se ho bystře Lenka.
„Jak si mě poznala?“
„To jen tvé vyjadřování, víš,“ odvětila.
Stejně jako její otec měla na sobě zářivě žlutý hábit, který doplnila velkou slunečnicí ve vlasech. Ale, když jste se pohledem dostali přes ten zářivý jas, vypadala velmi příjemně. Zvláště když neměla žádné ředkvičky zavěšené v uších.
Xenofílius, který byl zabrán do konverzace se známými, si rozhovoru mezi Harrym a Lenkou vůbec nepovšiml. Lenka k němu přistoupila a strčila mu před hlavu prst.
„Podívej se tatí, jeden trpaslík mě hryzl.“
„Úžasné, trpasličí sliny jsou velmi prospěšné,“ pravil pan Láskorád uchopující Lenky roztažené prsty a pozorující malé zakulacené rány.
„Lenko, zlatíčko, když dnes budeš cítit jakýkoliv vzrůstající talent – možno také neočekávané nutkání zpívat opery a nebo recitovat Mermishe – nepotlačuj ho. Můžeš být obdarována gernumblií.“
Ron myslící si naprosto přesný opak si hlasitě odfrkl.
„Ron se může smát,“ řekla Lenka pokojně, „ale můj otec se velmi zaobírá výzkumem trpasličí magie.“
„Skutečně?“ zeptal se Harry, který se rozhodl už mnohem dříve nevyjadřovat se k podivným výzkumům Lenčiny otce.
„Opravdu na to kousnutí něco nechceš?“
„Oh, to je v pořádku,“ odpověděla mu Lenka, cucající si svůj prst se zasněným výrazem a pozorující Harryho od hlavy k patě.
“Vypadáš elegantně, říkala jsem tatínkovi, že většina lidí bude mít pravděpodobně oblečené obleky, ale tatínek říká, že na svatbu patří pestré barvy, kvůli štěstí, víš?“
Když se poohlédla po svém otci, objevil se Ron s postarší dámou zavěšenou na jeho rameni. Její zobákovitý nos, červeno namalované oči a růžově namalovaný klobouk, jí dodávaly vzhled ošklivě namalovaného plameňáka.
……“ a tvoje vlasy jsou předlouhé Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi sestřenka Ginerva. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofílius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A ty jsi kdo?“ vyštěkla na Harryho.
„Eh, teto Muriel, tohle je bratranec Barry.“
„Další Weasley? Rozšiřujete se jako trpaslíci. A je tu někde Harry Potter?? Doufala jsem, že mě s ním seznámíš. Říkal jsi, že je to tvůj kamarád, nebo jsi se jen vychloubal?“
„…ne…on víš nemohl přijít no…“
„Hmm, omluvil se?? Vypadá také tak pohublý jako v Denním věštci? Právě jsem byla instruovat, jak má nevěsta nosit můj diadém, je v mém rodu několik staletí a je to skřetí práce,“ křikla na Harryho.
"Nádherné děvče, ale je to stále Francouzka. Tak, Rone, najdi mi dobré místo. Mám už sto sedm let a neměla bych dlouho stát.“
Ron a Harry si vyměnili velmi významné pohledy jako se míhali a na jistý čas se neviděli. Když se poté střetli ve vchodě, Harry ukázal místa téměř tuctu hostům. Markýza byla téměř plná a poprvé nebyla venku žádná řada.
„Noční můra Muriel,“ prohlásil Ron, mnoucí si rameno. „Chodívala k nám na Vánoce každý rok, teda až se díky Bohu neurazila, když jí Fred a George podstrčili během večera bombu hnojůvku pod židli. Otec stále tvrdil, že nás vydědí.“
„Wow,“ dodal, mrkající rychleji než se Hermiona vydala směrem k nim.
„Vypadáš úžasně!“
„Vždy překvapený,“ řekla Hermiona skrz úsměv.
Měla oblečenou vzdušnou, orgovánovú róbu a střevíčky na vysokých podpatcích; její vlasy byly hladké a lesklé.
„Tvoje „úžasná“ teta Muriel ale nesouhlasí. Potkala jsem ji na schodech, když dávala Fleur diadém. Řekla: ‚Oh, toto je ta od mudlů?‘ a potom ‚zlá postava a kostnaté členky.‘“
„Neber si to osobně, je hrubá na každého,“ odvětil Ron.
„Probíráte Muriel?“ zeptal se George, opouštíc markýzu spolu s Fredem.
„Právě mi řekla, že mi odstávají uši. Stará potvora. Škoda, že s ní není strýc Bilius, byl pravým výsměchem svateb.“
„To je ten, který uviděl Smrtonoše a do dvacetičtyř hodin zemřel?“ zeptala sa Hermiona
„No, ano. Ke konci byl už vážne trochu divný,“ připustil George
„Ale předtím, než se zbláznil, býval vždy tělem a duší všech zábav,“ řekl Fred. „Vždy vypil flašku ohnivé whisky, potom vyskočil na tanečný parket, zdvihl si hábit a začal si vytahovat kytice květů z ... “
„Tak to zní opravdu okouzlujíce,“ prohlásila Hermiona, když se Harry zadusil smíchem.
„Z nějakého důvodu se nikdy neoženil,“ řekl Ron.
„Překvapuješ mě,“ odpověděla mu Hermiona.
Všichni se smáli tak hodně, že nikdo z nich nezpozoroval posledního příchozího, tmavovlasého mladého muže s velkým zahnutým nosem a širokými černým obočím, nepozdravil Rona a s očima upřenýma na Hermionu řekl: „Vypadáš úžasně.“
„Viktor!“ vykřikla a pustila svůj malý batoh, který způsobil podstatně větší hluk, než se od jeho velikosti očekávalo. Když se zpamatovala, stydíc se zdvihla ho a řekla,
„Nevěděla jsem, že jsi byl – je perfektní Tě vidět – jak se máš?“
Ronovo uši nabyly tmavočervenou barvu. Potom jak shlédl Krumovo přivítání nevěříc vlastním očím se trochu nahlas zeptal:
„Jak jsi se sem dostal?“
„Fleur mě pozvala,“ řekl Krum nadzvihujíc obočí.
Harry, který neměl nic proti Krumovi, si s ním potřásl rukou, a uznal že by bylo vhodné odvést Kruma z Ronovy blízkosti. Sám se mu nabídl, že ho odvede k jeho místu.
„Tvůj přítel není rád, že mě vidí,“ řekl Krum, když vstoupili do teď už plné markízy. „Anebo je to příbuzný?“ dodal dívajíc sa na Harryho s červenými vlnitými vlasy.
„Bratranec,“ zamumlal Harry ale Krum ve skutečnosti neposlouchal.
Jeho vzhled způsoboval vzrušení, téměř stejné jako víly: Vždyť, byl slavný hráč Famfrpálu. Dokud lidé stále natahovaly krky, aby ho lépe viděli, Ron, Hermiona, Fred a George si pospíšili dolů uličkou.
„Čas usadit se,“ řekl Fred Harrymu „nebo nás nevěsta předběhne.“
Harry, Ron a Hermiona se usadili v druhé řade hneď za Fredem a Georgem. Hermiona se červenala a Ronovy uši byly stále rudé. Za pár okamžiků zamumlal Harrymu,
„Viděl jsi, jak mu narostla ta mala hloupá bradka?“
Pocit nervozity naplnil stan, mumlání občas přerušoval vzrušený smích. Pan a paní Weasleyovi stáli na začátku uličky usmívajíc se a mávajíc příbuzným; paní Weasleyová měla oblečeny nové šaty ametystové barvy s podobným kloboukem.
O okamžik později vstoupili Bill a Charlie do přední části markízy, oba v oblecích s velkými bílymi růžemi v knoflíkových dírkách. Fred zahvízdal a odpovědí mu byl chichot ze strany víl. Potom celý stan ztichl až na hudbu která vycházela z toho, co se zdálo být zlatými balóny.
„Ooooch!“ vzdechla Hermiona, otáčejíc se na svém sedadle a hledíc ke vchodu.
Velký kolektivní vzdych vydaný shromažděnými čarodějnicemi a čarodeji když pan Delacour a Fleur šli nahoru uličkou, Fleur se vznášela, pan Delacour nadskakoval a zářil. Fleur měla oblečené veľmi jednoduché bílé šaty, které jakoby vyzařovaly sílu stříbrně zářit. Pokavaď její oslnivost obyčejně potlačovala každého jiného při porovnaní, dnes její krása každého převyšovala. Ginny a Gabrielle, obě měly oblečené zlaté šaty, vypadaly ješte krásněji než obvykle a když Fleur šla pro něj, Bill vypadal jako by se nikdy nestřetl s Fenrirem Šedohřbetem.
"Dámy a pánové," řekl trochu monotónní hlas a s drobným šokem, Harry poznal toho stejného malého čaroděje, který řečnil i na Brumbálově pohřbu, a teď stál před Billem a Fleur.
"Shromáždili jsme se tu, abychom oslavili svazek dvou věrných duší…"
"Ano, můj diadém to celé zkrášluje," řekla tetička Muriel raději šeptajíc. "Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou příliš krátké."
Ginny se rozhlédla kolem, ušklíbla se a mrkla na Harryho, když se opět začala dívat dopředu. Harryho mysl putovala daleko z markízy, zpět do odpolední strávených osamotě s Ginny v osamělých částech školy. Zdálo se to být tak vzdálené; zdáli sa být příliš dobré na to, aby to byla pravda, jakoby kradl jasné hodiny ze života normální osoby, osoba bez jizvy ve tvaru blesku na čele .... .
"Bereš si Ty, Williame Arthure Fleur Isabelle ... ?"
V přední řade paní Weasleyová a madame Delacour obě pokojně vzlykaly do kapesníků. Troubení zezadu markízy každému oznámilo, že Hagrid vytáhl jeden ze svých kapesníků o velikosti stanu. Hermiona se otočila a zahleděla se na Harryho; její oči byly plné slz.
"…tak Vás prohlašuji za muže a ženu, dokud vás smrt nerozdělí."
Vlasatý čaroděj mávl rukou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a déšť stříbrných hvězd padal spirálovitě na postavy v objetí. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavou pukaly. Hrdličky a malé zlaté zvonečky létaly a vznášely se okolo nich, zpívajíc své písně a zvonkohru k hluku.
"Dámy a pánové!" zvolal ten vlasatý čaroděj. "Povstaňte prosím!"
Všichni povstali, teta Muriel však slyšitelně reptala; on však opět mávl svou hůlkou. Útesy na kterých seděli elegantně vystoupili do vzduchu zatímco plátno stanu zmizelo, takže stáli u přístřešku ze zlatých sĺoupů, se vznešeným pohledem na sady zalité sluncem a okolní krajinu. Hned poté, kaluž tekutého zlata se začala roztahovat od středu stanu a vytvořila tak lesklý taneční parket; vznášející se židle se samy uspořádaly okolo malých, bíle potáhnutých stolů, které se úhledně snesly zpět na zem a zlatě oděná skupina vystoupila na pódium.
"Príma," řekl Ron odebírajíc se když se číšníci objevili na všech stranách, nesouc stříbrné číše dýňového džusu, máslového ležáku, ohnivé whisky, jiní zase vratké kopy ovocných dortů a sendvičů.
"Měli bychom jít a poblahopřát jim!" prohlásila Hermiona, stojíce na špičkách, aby viděla místo, kde se Bill a Fleur ztráceli mezi zástupem gratulantů.
"Na to budeme mít čas později," pokrčil rameny Ron, dřímajíc tři máslové ležáky z předchozího podnosu a jedno hned podal Harrymu. "Hermiono, pojď už, musíme si najít stůl ... Není tam někde blízko Muriel -"
Ron je vedl krížem přez prázdný taneční parket, dívajíc se napravo i nalevo; Harry jasně cítil, že pozorně sledoval Kruma. Když dosáhli druhé strany markízy, většina stolů už byla obsazená: Prázdný byl jen ten, kde seděla osamělá Lenka.
„Můžeme se připojit?“ zeptal se Ron.
„Ach ano,“odvětila šťastně, „Otec právě šel odevzdat Billovi a Fleur náš dar.“
„Co je to, doživotní zásoby lichokořenu?“ zeptal se Ron.
Hermiona ho chtěla kopnout pod stolem, ale místo Rona trefila Harryho. Tomu vyhrkly slzy bolesti a na pár okamžiků ztratil ponětí o čem se baví.
Kapela začala hrát a Bill a Fleur začali za velkého potlesku tancovat na parketu, po chvíli se přidali pan Weasley a madame Delacour, následováni paní Weaslyovou a Fleuřiným otcem.
„Mám ráda tuhle píseň,“ řekla Lenka, kývajíce se v rytmu valčíku a po pár sekundách vstala a odplachtila se na parket, tam se objevovala a mizela, celkem sama se zavřenýma očima a s vlnícíma se rukama.
„Je dobrá, že ?“ řekl Ron obdivně. „Vždy dobrá.“
Ale jeho úsměv se najednou vytratil: Viktor Krum se posadil na Lenčino volné místo. Hermiona vypadala potěšeně a zároveň zmateně, ale tentokrát jí Krum nepřišel skládat komplimenty. Se zamračeným výrazem se zeptal, „Kdo je ten muž ve žlutém obleku?“
„Xenofilius Láskorád, je to otec naší společné přítelkyně,“ odvětil Ron.
Jeho bojový tón naznačoval, že se plánuje smát Xenofiliovi napříč jasné provokaci.
„Pojď si zatancovat,“ dodal směrem k Hermioně.
Vypadala překvapeně, ale s potěšením vstala. Spolu zmizeli v rostoucí tlačenici na tanečním parketu.
„Oh oni jsou spolu?“ zeptal se Krum dočasně vyvedený z míry.
„Ehm, dá se to tak říci,“odpověděl Harry.
„A ty si?“ zeptal se Krum.
„Barry Weasley.“
Potřásli si rukama.
„Ty Barry- znáš dobře toto Láskoráda?“
„Ani ne, poznal jsem ho až dnes. Proč?“
Krum se zamračil na svým drinkem, sledujíc Xenofilia, který se na druhé straně parketu bavil s více kouzelníky.
„Protože,“ pokračoval Krum, „jestli on není Fleuřin host, tak ho teď a tady praštím za nošení toho ohavného symbolu na jeho hrudi.“
„Symbolu?“ tázal se Harry, dívajíce se na Xenofilia taky. Zvláštní trojúhelníkové oko se lesklo na jeho hrudi.
„Proč , co je na něm špatné?“
"Grindevald, to je Grindevaldův znak."
"Grindevald...ten temný mág, kterého Brumbál porazil?"
"Přesně."
Krumovy svaly na čelisti se pohybovali jako kdyby žvýkal, než řekl:
"Grindevald zabil hodně lidí, například mého dědečka. Pochopitelně, on nikdy nebyl silný v těchto místech. Říkalo se, že se bál Brumbála - a plným právem, protože jak to s ním skončil. Ale tohle," ukázal prstem na Xenofilia"tohle je jeho symbol, a já jsem to okamžitě poznal, Grindeval tím označil stěny v Kruvalu, když tam studoval. Nějací idioti to okopírovali do knih a na oblečení myslící si, že šok, který to vyvolá, je udělá slavnými, až do té doby, než ti z nás, kteří kvůli Grindevaldovi ztratili členy rodiny, je nepoučili."
Krum hrozivě zapraskal klouby a mračil se na Xenofila. Harry byl zmatený.Zdálo se to být neuvěřitelné a nepravděpodobné, že Lenčin otec by byl přívrženec černé magie a nikdo jiný ve stanu se nezdál,že by rozpoznal trojúhelníkový znak.
"Si-ehm-si si úplně jistý, že je to Grindewaldův znak?"
"Nepletu se," řekl Krum Chladně."Narážel jsem na ten znak několik let, znám ho dobře."
"Dobře, je tu možnost," řekl Harry,"že Xenofilius nemá potuchy co ten symbol znamená,oni Láskorodovi jsou trochu...zvláštní. Mohl ho normálně někde najít a myslet si, že je to průřez hlavy zmuchloroha smrkáče anebo něco takového."
"Průřez čeho?"
Dobře, ja nevím co to je, ale očividně on a jeho dcera je jdou přes prázdniny hledat..."
Harry se necítil dobře když popisoval Lenku a jejího otce.
"To je ona,"řekl a ukázal na Lenku, která stále tancovala sama,vlníce rukama okolo sebe a hlavou jako kdyby se pokoušela odehnat mouchu.
"Proč to dělá?"zeptal se Krum.
"Pravděpodobně se pokouší zbavit škrknů,"řekl Harry, který poznal příznaky.
Krum neměl tušení jestli to Harry myslí vážně, nebo si z něj jen dělá srandu. Vytáhl hůlku ze svého hábitu a hrozivě s ním poklepal po stehně, až z jeho konce vyletěly jiskry.
"Gregorovič!" řekl Harry nahlas a Krum sebou trhl, ale Harry byl příliš vzrušený, než aby se o to staral, paměť se mu vrátila při pohledu na Krumovu hůlku. Olivander ji starostlivě zkoumal před Turnajem Tří Kouzelníků.
"Co s ním?"zeptal se Krum podezíravě.
"Je výrobce kouzelnických hůlek!"
"Já vím", řekl Krum.
"Vyrobil tvou hůlku!To je na co jsem myslel-Famfrpál-"
Krum vypadal být čím dál tím více podezíravý.
"Jak víš ,odkud je moje hůlka?"
"Jáá...někde sem to četl, myslím,"řekl Harry."Ve fanouškovském časopise," divoce improvizoval a Krum se utišoval.
"Nevzpomínám si, že bych se někde s fanoušky bavil o mojí hůlce," řekl.
"Tak ..eh..Kde je Gregorovič teď?"
Krum vypadal rozpačitě.
"Odešel před pár lety do důchodu. Já byl jedním z posledních, kteří koupili Gregorovičovu hůlku. Jsou nejlepší, ale vím, že vy Brité dáváte přednost Olivanderovi."
Harry neodpověděl. Předstíral, že sleduje tanečníky stejně jako Krum, ale rychle přemýšlel. Na to, že Voldemort hledal slavného výrobce kouzelnických hůlek ,nemohl Harry najít žádný důvod. Bylo jisté, že je to kvůli tomu co Harryho hůlka udělala tu noc ,kdy se Voldemort pět zjevil. To, že proutek z cesmínu a pera fénixe přemohla půjčená hůlka, Ollivander nepředpověděl a ani tomu nerozuměl. Věděl by to Gregorovič? Byl opravdu lepší než Ollivander, poznal tajemství hůlek, které Ollivander neznal?
"Tohle děvče velmi pěkně vypadá," řekl Krum a vytrhl Harryho z jeho myšlenek.Krum ukazoval na Ginny, která se právě připojila k Lence.
"Další z tvých příbuzných?"
"Ano," řekl Harry najednou zaujatě,"a někoho hledá. Žárlivý typ, velký chlap. Nechtěl by si se mu postavit."
Krum si odfrkl.
"Co" řekl, vyprazďňujíc pohár a opět se stavějíc na nohy,"je člověku platné, že je mezinárodně známým hráčem Famfrpálu, když jsou všechny pěkné děvčata zadané?"
A odešel pryč opouštejíc Harryho, vzal si sendvič od procházejícího číšníka a pokračoval dále okolo rohu přeplněného parketu.Chtěl najít Rona a povědět mu o Gregorovičovi, ale tancoval s Hermionovu uprostřed parketu.Harry se opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tancovala s Fredovým a Georgovým přítelem Lee Jordanem, smažíc se necítit se pohoršeně o slibu, který dal Ronovi.
Nikdy předtím nebyl na svatbě, takže nemohl posoudit jak se kouzelnické svatby liší od těch mudlovských, i když si byl jistý, že ty druhé mezahrnují dva fénixe, kteří vzétnou v momentě když se začne krájet svatební dort, anebo flašky šampaňského vznášející se samy od sebe na shromážděním. Jak se večer skláněl a noční můry se začaly snášet pod klenbu, se i vznášející se lucerny začínali rozsvěcet a zábava se stávala nevázanější.
Fred a Georgie před dlouhou chvílí zmizeli do tmy s Fleuřinými sestřenicemi; Charlie, Hagrid, a malý čaroděj v tmavofialovém klobouku zpívali v rohu ódu "Hrdinu Oda". Když přecházel přes zástup, aby utekl opilému Ronovu strýci, který sa nezdál být jistý, zda Harry je nebo není jeho syn, uviděl Harry strakatého starého čaroděje sedícího osaměle u stolu Jeho bledé šedé vlasy mu dávali výraz starých pampeliškových hodin a na vrchu hlavy měl molama rozežraný fez. Byl mu jaksi povědomý,po chvilce přemýšlení si Harry náhle uvědomil, že to je Elphias Doge, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu.
Harry se k němu přiblížil.
"Můžu si přisednout?"
"Samozřejmě, samozřejmě," řekl Doge; měl celkem vysoký, sípavý hlas. Harry se k němu nahnul.
"Pane Doge, jsem Harry Potter." Doge zalapal do dechu. "Drahý chlapče! Artur mi říkal, že jsi tu, zamaskovaný…. Jsem tak rád, taková čest!" V záchvatu nervového potešení Doge polil Harryho sklenicí šumivé vína.
"Přemýšlel jsem o tom, že ti napíšu," zašeptal, "po Brumbálovi… šok… a pro Tebe, jsem si jistý …" Dogeovy drobné oči byly náhle plné slz.
"Viděl jsem nekrolog, který jste napsal pro Denního Věštce," řekl Harry. "Já jsem si neuvědomil, že jste znal profesora Brumbála tak dobře."
"Tak jako každý jiný," řekl Doge suše si oči kapesníkem. "Určite jsem ho znal nejdéle, teda když nepočítáte Aberfortha – a zdá se, že ho lidé nějak nepočítají." "Když už hovoříme o Dením Věštci… nevím zda jste viděl, pane Dóží - ?"
"Ach, prosím, říkej mi Elphias, milý chlapče."
"Elphiasi, nevím jestli jste viděli rozhovor Rity Holoubkové o Brumbálovi?"Dogeovu tvář zaplavila rozhněvaná bavba.
"Ach ano, Harry, viděl jsem to. Ta ženská,, je příšerné sní o něčem hovořit, stydím se za to, že sem se stal natolik hrubým, a zatáhl jsem do toho pstruhy a jak si viděl, tak se to v kletbách vzneslo nad můj zdravý rozum."
"V tom interview," pokračoval Harry , "Rita Holoubková naznačila, že profesor Brumbál se zaobíral l černou magií, když byl mladý ."
"Nevěř ani slovu z toho!" povídal Doge okamžitě. "Ani slovu, Harry! Ať nic neposkvrní tvoje vzpomínky na Albuse Brumbála!"
Harry se podíval do Dogeovy vážné tváře, stáhnutý bolestí a necítil se ani tak uspokojený jako frustrovaný. Skutečně si Doge myslel, že to bylo jednoduché, rozhodnutí si nevěřit? Nerozuměl Doge Harryho potřebě být si jistý, vědět všechno ?
Možná Doge podezříval Harryho pocity, protože vypadal být ustaraný,
"Harry, Rita Holoubková je hrozná -" ale byl přerušený pronikavým chychotem.
"Rita Holoubková? Ach, já ji mám ráda, vždy si ji čtu!"
Harry a Doge sa otočili a uviděli, jak tam stojí teta Muriel, chochol tancující na vlasech a číší šumivého vína v její ruce.
"Napsala knihu o Brumbálovi, víte!"
"Ahoj, Muriel," povídá Doge, "ano, právě jsme diskutovali -"
"Vy tam! Dejte mi vaší stoličku, mám sto sedm roků!"
Jiný červenovlasý Weasleyovský bratranec seskočil ze své stoličky a vypadal vylekaně. Teta Muriel ji odkývala s překvapivou silou a posadila se na ni přímo mezi Dogea a Harryho.
"Ahoj opět, Barry anebo jak se jmenuješ," povídala Harrymu, "tak co jste si povídali o Rite Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálův životopis? Nemůžu se dočkat, až si ho přečtu. Musím si zarezervovat objednávku Flourisha a Blottsa!"
Doge vypadal ztrnulý a vážný, ale teta Muriel vyprázdnila svou číši a luskla svými kostnatými prsty na procházejícího číšnika aby jí dolil. Dopřála si velký hlt šumivého vína, odfrkla si a potom řekla:
"Nemusíš vypadat jako pár vycpaných žab!Předtím než si se stal tak vážený a respektovaný a všechny ty nesmysly, tak byli nějaké zábavné zvěsti o Albusovi!"
"Špatně informované očernění," řekl Doge, který opět vypadal jako ředkvička.
"To můžete říct vy Elphiasi" chichotala se teta Muriel."Všimla jsem si jak jste se vybruslili z nepříjemných částí v tom vašem nekrologu!"
"Lituji, že si to myslíte," řekl Doge, stále chladnoucí."Ujišťuji vás, že sem to psal od srdce."
"Ach, vím jste ctil Brumbála a odvážím si tvrdit, že byste si myslel jaký byl světec i kdyby jste věděl jak skoncoval se svou motáckou sestrou!"
"Muriel!"zavolal Doge.
Chlad pronikající Harryho hrudí neměl nic společného s chlazeným šampaňským.
"Co jste tím myslela?" zeptal se Muriel."Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?"
"Myslel si špatně, že Harry!"řekla teta Muriel, vypadajíc potěšeně efektem , který způsobila.
"Rozhodně, jak jste mohl čekat,že byste o tom něco věděl!To všechno se stalo před hodně lety, než jste vůbec myslel můj drahý, a pravda je, že my co jsme byli naživu jsme neměli tušení co se vlastně dělo. To proto se nemůžu dočkat až zjistím proč Skeeterovou neuzemnili! Brumbál držel svou sestru od sebe dost dlouho!"
"Lživé!"chrčel Doge, " absolutně lživé!"
"Nikdy mi neřekl, že jeho sestra byla moták," pověděl Harry bez rozmyslu, cítíc chlad v sobě.
"A proč by vám to mě proboha říkat?" křičela Muriel, kolísajíc se trochu na židli, jak se pokoušela zaměřit Harryho.
"Důvod proč Albus nikdy nemluvil o Arianě," začal Elphias s hlasem plným emocí, " je podle mě uplně jasný. Byl tak zničený její smrtí..."
"Tak proč ji nikdo nikdy neviděl Elphiasi?"kvákala Muriel,"proč polovina z nás nikdy nevěděla, že existuje, než vezli rakvi pryč z domu na její pohřeb? Kde byl svatý Albus než byla Ariana zavřená v pivnici?Pryč ve skvělých Bradavicích, a nevadilo mu co se dělo v jeho vlastním domě!"
"Co tím myslíte, že byla zavřená v pivnici?" zeptal se Harry. "Co to je?"
Doge vypadal zoufalý. Teta Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu.
"Brumbálova matka byla strašná žena, jednoduše strašná. Narodila se mudlům, i když jsem slyšela, že předstírá něco jiné..."
"Nikdy nepředstírala nic podobného! Kendra byla skvělá žena,"šeptal Doge bídně, ale Muriel ho ignorovala.
"...pyšná a velmi panovačná, druh čarodějky pro kterou bylo utrpením když se jí narodil moták..."
"Ariana nebyla moták!" chrčel Doge.
"Tak mi vysvětli proč se nikdy nedostala do Bradavic!"řekla teta Muriel, otočila se zpět k Harrymu.
"V našich časech, byli motáci schováváni a mohlo to až přijít do extrémů, že byli věznění, jako to malé děvče v domě a předstírali, že neexistují..."
"Říkám vám, že to se nestalo!" řekl Doge, ale teta Muriel ho převálcovala, stále adresujíc Harrymu.
"Motáci byli obyčejně posílaní do mudlovských škol a byli povzbuzováni, aby se zařadili do mudlovské společnosti...podstatně milejší, než najít jim místo v kouzelnickém světě, kde byli vždy jen druhořadí, ale Kendře Brumbálové se ani nesnilo poslal její motáckou dceru do mudlovské školy..."
"Ariana byla choulostivá!" řekl zoufale Doge." Její zdraví bylo vždy příliš ubohé, aby jí dovolilo.."
"...dovolilo opustit dům?" chichotala se Muriel." A přece nikdy nebyla vzána u svatého Munga a žádný léčitel nebyl zavolaný aby ji navštívil!"
"Skutečně Muriel, jak to můžete vědět..."
"Pro vaši informaci, Elaphiasi, můj bratranec Lancelot byl léčitelem svatého Munga v toho času, a pověděl mojí rodině, že tam Ariana nikdy nebyla.Nadevšechno podezíravý Lancelot!" Doge vypadal, že mu zanedlouho vyhrknou slzy. Teta Muriel, která se zdála být velmi potěšena sama sebou vzala další šampaňské. Ztrnulý Harry myslel na to jak ho Dursleyovi umlčovali, zamykali a drželi mimo dosah, jen proto že byl kouzelník. Zažila Brumbálova sestra to samé, jen opačně, uvězněná pro nedostatek magie? A dokázal ji Brumbál ponechat svému osudu když odcházel rozvíjet svůj genialní talent do Bradavic?"
"Teď, pokud Kendra neumřela první," začala Muriel znovu, " měla bych říct, že byla ona kdo zabil Arianu..."
"Jak můžeš Muriel!" stonal Doge."Matka zabije vlastní dceru, mysli než něco řekneš!"
"Když byla matka schopná uvázat dceru na celé roky, proč ne?"škubla ramenem Muriel.
"Ale jak jsem pověděla, protože Kendra zemřela před Arianou, i když to někomu není jasné..."
"Ano, Ariana snad mohla udělat zoufalý pokus proniknout na svobodu a zabít Kendru v boji," pověděla teta Muriel zamyšleně." Mátl všem hlavu jako vy, Elphiasi. Byli jste na Arianiném pohřbu, že..."
"Ano, byl jsem" pověděl Doge přes chvějící se ústa,"a víc skličující událost si nemůžu pamatovat, Albus měl zlomené srdce..."
"Nejen srdce, nezlomil mu náhodou Aberfoth nos při pohřbu?"
Jestliže Doge vypadal děsivě předtím, nebylo to nic oproti tomu jak vypadal teď.Muriel mu mohla působit bolest. Ona se však nahlas zachichotala a protáhla další hlt šumivého vína, který ji kapal po bradě.
"Jak...?"krákal Doge.
"Moje matka byla Přítelkyně se starou Bathildou Bagshotovou," řekla Muriel štastně.
"Bathilda to popsala celé mojí matce, když sem poslouchala za dveřmi. A bitva u rakve. Jak Bathilda řekla, Aberforth Křičel, že to byla všechno Albusova vina, že Ariana je mrtvá a potom ho udeřil do tváře. Podle Bathildy se Albus Vůbec nebránil což je samo osobě dost divné.Albus mohl zničit Aberfortha v souboji s obouma rukama zavazanýma za zády.
Muriel si dopřála ještě větší doušek šampaňského. Recitovat takové staré báchorky ji těšilo stejně jako děsit Dogeho. Harry nevěděl co si má myslet, a čemu má věřit. On chtěl poznat pravdu a předse všchno co Doge dělal, bylo , že seděl a brblal, že Ariana byla nemocná.
Harry nemohl věřit, že by Brumbál nezasáhl při takové krutosti v jeho vlastním domě, ale i přesto bylo na tom příběhu divné.
"A řeknu vám i něco jiného," řekla Muriel, trochu škytají, jak vyprázdňovala číši.
"Myslím, že Bathilda prozradila to tajemství Ritě Holoubkové. Všechny ty náznaky v Holobkové interview o důležitém prameni blízko Brumbála - nikdo neví co všechno mohl být okolo té věci s Arianou!"
"Bathilda by nikdy nemluvila s Ritou Holoubkovou!" bručel Doge
"Bathilda Bagshotová?" zeptal se Harry. "Spisovatelka Dějin Magie?"
Toto jméno bylo vytisknuté na jednom hřbetu z Harryho učebnic, i když ne na jedné z těch kterým se věnoval pozorně.
"Ano", řekl Doge, chytajíc se Harryho otázky jako tonoucí stébla."Nejvíc talentovaná kouzelnická historička a stará Albusova přítelkyně"
"Jak sem slyšela tak už je uplně senilní," řekla Muriel radostně.
"Jestli to je pravda tak je ještě nechutnější, že se do ní Holoubková pouští," řekl Doge, " a nic nemůže podpořit to co Bathilda mohla říci!"
"Ach jsou i zaručené způsoby jak oživit paměť a já jsem si jistá, že je Holoubková dobře zná", řekla teta Muriel," ale i když je Bathilda úplně bláznivá, jsem si jistá, že má staré fotografie a možná i staré dopisy. Ona znala Brumbála celé roky...Myslím, že výlet do Godrikova dolu by to mohl dokázat."
Harry, který si právě upíjel z máslového ležáku, se začal dusit. Doge ho udeřil do zad a upřel na Muriel planoucí oči. Když opět získal kontrolu nad hlasem, zeptal se," Bathilda bydlela v Godrikově dole?" Ach ano, ona tam byla téměř vždy! Brumbálovi se tam přestěhovali po Percivalovu zatknutí a ona byla jejich sousedkou."
"Brumbálovi žili v Godrikově dole?"
"Ano Harry, to sem právě řekla," řekla teta Muriel.
Harry se cítil být prázdný. Nikdy za celých šest let mu Brumbál neřekl, že blízcí jich obou žili a zemřeli v Godrikově dole. Proč?Byla Lily a James pochování blízko Brumbálovy sestry a matky?Navštěvoval Brumbál jejich hroby a procházel přitom možná okolo Potterových?A nikdy neřekl Harrymu...nikdy se neobtěžoval říct mu...
Proč to bylo tak důležité nedokázal Harry vysvětlit dokonce ani sám sobě, Teď mu připadalo rovnocené lži, nepovědět mu, že oba mají společné skutečnosti s tímto místem. Díval se před sebe, takměř nevnímajíc co se děje okolo něho, a ani si neuvědomil, že Hermiona se vynořila z davu a posadila se na židli vedle něj.
"Jednoduše, už nemúžu tancovat dále," popadla dech a sundala si jednu botu masírujíc si nohu."Ron si šel najít nějaký máslový ležák.Je to trochu čudné. Právě sem viděla hádat se Viktora a Střelenčiného otce..." Při pohledu na něj ji na chvíli selhal hlas.
"Harry jsi v pořádku?"
Harry nevěděl kde začít, ale ztratilo to smysl v mometě, když se něco stříbrné sneslo nad parket. Elegantí a lesklý rys přistál uprostřed překvapených tanečníků. Hlavy se k tomu otočili a ti co nejblíže tancovali, najednou zastavili uprostřed tance. V ten moment se ústa patrona otevřely a mluvily hlasem Kingsleyho Pastorka.
"Ministerstvo padlo. Brousek je mrtvý. Přicházejí..."
sobota 28. července 2007
7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbál
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?
"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
„Zabalím ti to“ , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. „Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…“
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
„Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?“ Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: „Šťastné sedmnáctiny“.
„Jo, díky.“
Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
„Pěkný výhled.“ řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.
„Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. „Nemusela jsi mi nic dávat.“
Toho si také nevšímala.
„Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou.“
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností – nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.
„Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš.“
„Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější.“
„Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala“ zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
„Oh,“ řekl jízlivě Ron „promiňte“..„Rone!“
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.
„Tak vše nejlepší, Harry.“
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.
Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.
„ Uvidíme se později,“ řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.
Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.
„Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?“
„Nerozhazuju ji,“ odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.
„Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil.“
„To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl.“
„Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje.“
„Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …“
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.
V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.
„Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…“
„Už se to nebude opakovat“ řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. „OK?“
Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: „ Dobře teda, tak to jo….“
Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.
Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.
Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
„Fajn“ řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
„Máš pro tyhle věci opravdu vkus.“
„Děkuju ti Rone!“ řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.
Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.
„Pryč z cesty, pryč z cesty!“ křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
„Vypadá to skvěle, paní Weasleyová.“
„To nic není, drahoušku,“ řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.
V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.
„Všechno nejlepší Harry,“ řekla, když ho pevně objala.
„Sedmnáct, eh“ řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
„Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?“
„Matně,“ šklebil se na něho. „Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?“
„Nepamatuju si detaily,“ usmál se radostně Hagrid. „Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A ty?“
„Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu.“ Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.
„Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle.“
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
„Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné.“
„Děkuju Hagride."
„To nic nebylo.“ řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.
„Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!“
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
„Ahoj Hagride, jak se vede?"
„Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?“
„Norbert?“ Charlie se zasmál. „Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta.“
„Wow, Norberta je děvče?“
“Oh, jo,“ řekl Charlie.
„Jak to můžeš vědět?“zeptala se Hermiona.
„Jsou o dost vzdorovitější“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. „Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
„Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura.“ řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.
„Musel se někde zdržet--- oh!“ Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
„Ministr kouzel přijde se mnou.“
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.
„Neměli bychom tu být.“ řekl okamžitě Lupin.
„ Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.
„Ministr… ale proč? – Nechápu.“
Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.
„Promiňte, že se vnucuji,“ řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. „Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek.“
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
„Mnoho šťastných návratů.“
„Děkuji,“ řekl.
"Harry.„Žádám tě o soukromý rozhovor,“ Brousek pokračoval,“Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou.“
„S námi?“ zeptal se překvapeně Ron. „Proč s námi?“
„Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí,“ řekl Brousek, „ Je tady takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.
„Ano, samozřejmě“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně.„Třeba obývák, proč ho nepoužít?“
„Můžeš nám ukázat cestu?“ řekl Brousek Ronovi.
„Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure.“
Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.
„Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu „můžete počkat nahoře, začnu s Ronem.“
„Nejdeme nikam“ řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: „Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu.“
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
„Dobrá tedy, spolu,“ řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
“ Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
„Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?“ „Pro-pro všechny z nás?“ zeptal se Ron.
„Pro mě s Hermionou taky?“„Ano, vám vš- “Ale Harry ho přerušil.
„Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?
„Není to jasné?“ řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
„Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!“ řekla a její hlas se lehce otřásl.
„Měl jsem všechna práva“. Řekl Brousek přezíravě.
„Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…“
„Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!“ řekla Hermiona „a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?“
„Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?“ zeptal se Brousek.
„Ne, neplánuji,“ odpověděla Hermiona. „Doufám, že pro svět udělám něco dobrého.“
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
„Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?“
„Ne, to bude protože uplynulo 31 dní,“ řekla najednou Hermiona . „Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?“ zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.
„Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.
„Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku – jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?“
„Já…nevím,“ řekl Ron. „Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…“
„Ale Rone, jsi příliš skromný,“ řekla Hermiona.
„ Brumbál byl na tebe strašně laskavý.“
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
„Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.’ ano, tady to je... ‚Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.’”
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.
„Je to velice cenná věc,“ řekl Brousek a sledoval Rona. „Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?“
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.
„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ pokračoval ministr. „Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?“
„Asi na zhasínání světel, předpokládám“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním mohl dělat?“
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.
„Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací.“
Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách – Harry se je nikdy nenaučil.
„Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?“ zeptal se Brousek.
„Věděl, že mám ráda knihy,“ prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
„Ale proč zrovna tuto knihu?“
„Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit.“
„Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?“
„Ne, nikdy,“ odvětila Hermiona. „A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano.“
Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.
„Harrymu Jamesi Potterovi,“ četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, „odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány.“
Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
„Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?“ zeptal se ministr.
„Netuším,“ odpověděl Harry. „Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte.“
„Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?“
„Asi ano,“ řekl Harry „Co jiného by to mohlo být?“
„Já tady pokládám otázky“ odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
„Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonka?“
Hermiona se posměšně zasmála.
„Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné,“ řekla. „V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!“
„Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva,“ odvětil Brousek, „ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?“
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.
„Protože zlatonky mají paměti na lidi“ řekla.
„Cože?“ odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.
„Správně,“ odpověděl Brousek.
„Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl – pro případ sporného chycení. Tato zlatonka,“ zvedl drobný míček do výše očí, „si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi.“
Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?
„Nic neříkáte“ řekl Brousek. „Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?“
„Ne,“ odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
„Vezměte si ji,“ řekl Brousek tiše.
Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.
„To bylo dramatické“ prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
„To je vše, že?“ řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. „Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere.“
„A co?“ zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
„Meč Godrica Nebelvíra“ řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
„Tak kde je?“ zeptal se Harry podezřívavě.
„Bohužel,“ začal Brousek, „ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…“
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona rozzlobeně.
„Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…“
„Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi“ řekl Brousek. „To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli.“ Otočil se na Harryho. „Proč si myslíte…“
„…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?“ dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. „Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi.“
„Tohle není vtip, Pottere“ zavrčel Brousek.
„Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“
„Zajímavá teorie“ řekl Harry.
„Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají – byl jsem skoro jedním z nich – Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!“
„Zašel jste příliš daleko“ zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.
„Hej!“ vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl „Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout.“
„Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?“ řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. „Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě.“
„Je čas, abyste si ji zasloužil,“ odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
„Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…“ začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.
„…zvýšené hlasy.“ dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.
„To-to nic nebylo,“ zabručel. „Mrzí mne vaše stanovisko,“ řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. „Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat.“
„Nemám rád vaše metody, ministře,“ odpověděl Harry, „Pamatujete?“
Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala „Je pryč!“
„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.
„Předat, co nám Brumbál odkázal,“ řekl Harry.
„Právě zveřejnili jeho poslední vůli.“
Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:
„Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?“
Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.
„Sejdeme se v patře“ zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. „Až všichni zalezou do postele.“
Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.
„Muffliato,“ zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.
Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?“ řekl Ron.
„Časy se mění,“ řekla Hermiona. „Teď nám ukaž to zhasínadlo.“Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.
„To je věc,“ zašeptala Hermiona do tmy, „mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem.“
Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila.„No, to je úžasné,“ řekl Ron, trochu poraženecky. „A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!“
„Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla.“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?“ zeptal se Harry.
„Naprosto,“ řekla Hermiona. „Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje...“
„...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?“ ptal se Ron.
„Jo, přesně,“ řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. „Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?“
„Tak to myslel špatně, ne?“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku – co s tím má k čertu dělat?“
„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!“
„Jo, jasně,“ řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. „Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.“„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.
„Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?“ řekl Harry. „Nepamatuješ se?“Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.
„To je ta, cos skoro spolknul!“
„Přesně tak,“ řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.
Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.
„Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!“
Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:
Otevřu se při zavření.
Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.
„Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?“
„Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření...“Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.
„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?“
„A proč mi to nemohl prostě říct?“ řekl Harry tiše. „Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"
Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?
„A stejně tak s tou knížkou“ řekla Hermiona. „Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?“ řekl Ron nevěřícně.
„Děláš si srandu, že jo?
„Ne to nedělám.“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty to znáš, jo?“
„Jasně, samozřejmě, že to znám!“
Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.
„No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? „Fontána čistého štěstí“ … „Čaroděj a vzteklý džbán“ … „Bázlivka a její broukající kořen“ …“
„Promiň,“ zachichotal ase Hermiona. „Co bylo to poslední?“
„Zapomeňte na to,“ řekl nevěřícně
„Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!“ začala Hermiona.
„Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme „Sněhurku a sedm trpaslíků“ nebo „Popelku…“„Cože, to je nemoc?“ zeptal se Ron.
„Čili tohle jsou pohádky?“ zeptal se Hermiona.„Jo,“ řekl Ron nejistě, „Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?“
Dole něco zaskřípalo.
„To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak bychom měli jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Nechci zítra zaspat.“
„Ne, to ne,“ souhlasil Ron. „Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu,“ zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.
"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
„Zabalím ti to“ , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. „Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…“
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
„Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?“ Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: „Šťastné sedmnáctiny“.
„Jo, díky.“
Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
„Pěkný výhled.“ řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.
„Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. „Nemusela jsi mi nic dávat.“
Toho si také nevšímala.
„Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou.“
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností – nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.
„Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš.“
„Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější.“
„Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala“ zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
„Oh,“ řekl jízlivě Ron „promiňte“..„Rone!“
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.
„Tak vše nejlepší, Harry.“
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.
Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.
Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.
„ Uvidíme se později,“ řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.
Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.
„Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?“
„Nerozhazuju ji,“ odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.
„Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil.“
„To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl.“
„Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje.“
„Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …“
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.
V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.
„Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…“
„Už se to nebude opakovat“ řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. „OK?“
Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: „ Dobře teda, tak to jo….“
Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.
Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.
Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
„Fajn“ řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
„Máš pro tyhle věci opravdu vkus.“
„Děkuju ti Rone!“ řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.
Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.
„Pryč z cesty, pryč z cesty!“ křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
„Vypadá to skvěle, paní Weasleyová.“
„To nic není, drahoušku,“ řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.
V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.
„Všechno nejlepší Harry,“ řekla, když ho pevně objala.
„Sedmnáct, eh“ řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
„Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?“
„Matně,“ šklebil se na něho. „Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?“
„Nepamatuju si detaily,“ usmál se radostně Hagrid. „Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A ty?“
„Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu.“ Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.
„Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle.“
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
„Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné.“
„Děkuju Hagride."
„To nic nebylo.“ řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.
„Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!“
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
„Ahoj Hagride, jak se vede?"
„Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?“
„Norbert?“ Charlie se zasmál. „Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta.“
„Wow, Norberta je děvče?“
“Oh, jo,“ řekl Charlie.
„Jak to můžeš vědět?“zeptala se Hermiona.
„Jsou o dost vzdorovitější“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. „Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
„Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura.“ řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.
„Musel se někde zdržet--- oh!“ Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
„Ministr kouzel přijde se mnou.“
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.
„Neměli bychom tu být.“ řekl okamžitě Lupin.
„ Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.
„Ministr… ale proč? – Nechápu.“
Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.
„Promiňte, že se vnucuji,“ řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. „Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek.“
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
„Mnoho šťastných návratů.“
„Děkuji,“ řekl.
"Harry.„Žádám tě o soukromý rozhovor,“ Brousek pokračoval,“Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou.“
„S námi?“ zeptal se překvapeně Ron. „Proč s námi?“
„Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí,“ řekl Brousek, „ Je tady takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.
„Ano, samozřejmě“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně.„Třeba obývák, proč ho nepoužít?“
„Můžeš nám ukázat cestu?“ řekl Brousek Ronovi.
„Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure.“
Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.
„Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu „můžete počkat nahoře, začnu s Ronem.“
„Nejdeme nikam“ řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: „Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu.“
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
„Dobrá tedy, spolu,“ řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
“ Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
„Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?“ „Pro-pro všechny z nás?“ zeptal se Ron.
„Pro mě s Hermionou taky?“„Ano, vám vš- “Ale Harry ho přerušil.
„Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?
„Není to jasné?“ řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
„Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!“ řekla a její hlas se lehce otřásl.
„Měl jsem všechna práva“. Řekl Brousek přezíravě.
„Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…“
„Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!“ řekla Hermiona „a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?“
„Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?“ zeptal se Brousek.
„Ne, neplánuji,“ odpověděla Hermiona. „Doufám, že pro svět udělám něco dobrého.“
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
„Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?“
„Ne, to bude protože uplynulo 31 dní,“ řekla najednou Hermiona . „Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?“ zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.
„Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.
„Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku – jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?“
„Já…nevím,“ řekl Ron. „Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…“
„Ale Rone, jsi příliš skromný,“ řekla Hermiona.
„ Brumbál byl na tebe strašně laskavý.“
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
„Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.’ ano, tady to je... ‚Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.’”
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.
„Je to velice cenná věc,“ řekl Brousek a sledoval Rona. „Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?“
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.
„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ pokračoval ministr. „Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?“
„Asi na zhasínání světel, předpokládám“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním mohl dělat?“
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.
„Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací.“
Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách – Harry se je nikdy nenaučil.
„Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?“ zeptal se Brousek.
„Věděl, že mám ráda knihy,“ prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
„Ale proč zrovna tuto knihu?“
„Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit.“
„Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?“
„Ne, nikdy,“ odvětila Hermiona. „A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano.“
Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.
„Harrymu Jamesi Potterovi,“ četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, „odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány.“
Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
„Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?“ zeptal se ministr.
„Netuším,“ odpověděl Harry. „Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte.“
„Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?“
„Asi ano,“ řekl Harry „Co jiného by to mohlo být?“
„Já tady pokládám otázky“ odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
„Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonka?“
Hermiona se posměšně zasmála.
„Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné,“ řekla. „V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!“
„Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva,“ odvětil Brousek, „ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?“
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.
„Protože zlatonky mají paměti na lidi“ řekla.
„Cože?“ odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.
„Správně,“ odpověděl Brousek.
„Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl – pro případ sporného chycení. Tato zlatonka,“ zvedl drobný míček do výše očí, „si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi.“
Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?
„Nic neříkáte“ řekl Brousek. „Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?“
„Ne,“ odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
„Vezměte si ji,“ řekl Brousek tiše.
Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.
„To bylo dramatické“ prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
„To je vše, že?“ řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. „Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere.“
„A co?“ zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
„Meč Godrica Nebelvíra“ řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
„Tak kde je?“ zeptal se Harry podezřívavě.
„Bohužel,“ začal Brousek, „ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…“
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona rozzlobeně.
„Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…“
„Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi“ řekl Brousek. „To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli.“ Otočil se na Harryho. „Proč si myslíte…“
„…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?“ dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. „Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi.“
„Tohle není vtip, Pottere“ zavrčel Brousek.
„Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“
„Zajímavá teorie“ řekl Harry.
„Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají – byl jsem skoro jedním z nich – Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!“
„Zašel jste příliš daleko“ zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.
„Hej!“ vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl „Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout.“
„Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?“ řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. „Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě.“
„Je čas, abyste si ji zasloužil,“ odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
„Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…“ začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.
„…zvýšené hlasy.“ dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.
„To-to nic nebylo,“ zabručel. „Mrzí mne vaše stanovisko,“ řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. „Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat.“
„Nemám rád vaše metody, ministře,“ odpověděl Harry, „Pamatujete?“
Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala „Je pryč!“
„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.
„Předat, co nám Brumbál odkázal,“ řekl Harry.
„Právě zveřejnili jeho poslední vůli.“
Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:
„Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?“
Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.
„Sejdeme se v patře“ zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. „Až všichni zalezou do postele.“
Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.
„Muffliato,“ zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.
Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?“ řekl Ron.
„Časy se mění,“ řekla Hermiona. „Teď nám ukaž to zhasínadlo.“Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.
„To je věc,“ zašeptala Hermiona do tmy, „mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem.“
Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila.„No, to je úžasné,“ řekl Ron, trochu poraženecky. „A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!“
„Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla.“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?“ zeptal se Harry.
„Naprosto,“ řekla Hermiona. „Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje...“
„...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?“ ptal se Ron.
„Jo, přesně,“ řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. „Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?“
„Tak to myslel špatně, ne?“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku – co s tím má k čertu dělat?“
„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!“
„Jo, jasně,“ řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. „Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.“„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.
„Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?“ řekl Harry. „Nepamatuješ se?“Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.
„To je ta, cos skoro spolknul!“
„Přesně tak,“ řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.
Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.
„Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!“
Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:
Otevřu se při zavření.
Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.
„Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?“
„Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření...“Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.
„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?“
„A proč mi to nemohl prostě říct?“ řekl Harry tiše. „Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"
Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?
„A stejně tak s tou knížkou“ řekla Hermiona. „Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?“ řekl Ron nevěřícně.
„Děláš si srandu, že jo?
„Ne to nedělám.“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty to znáš, jo?“
„Jasně, samozřejmě, že to znám!“
Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.
„No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? „Fontána čistého štěstí“ … „Čaroděj a vzteklý džbán“ … „Bázlivka a její broukající kořen“ …“
„Promiň,“ zachichotal ase Hermiona. „Co bylo to poslední?“
„Zapomeňte na to,“ řekl nevěřícně
„Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!“ začala Hermiona.
„Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme „Sněhurku a sedm trpaslíků“ nebo „Popelku…“„Cože, to je nemoc?“ zeptal se Ron.
„Čili tohle jsou pohádky?“ zeptal se Hermiona.„Jo,“ řekl Ron nejistě, „Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?“
Dole něco zaskřípalo.
„To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak bychom měli jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Nechci zítra zaspat.“
„Ne, to ne,“ souhlasil Ron. „Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu,“ zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.
neděle 22. července 2007
7. kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála (část 1.)
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jehož hledal, člověk, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, tam dole?
"Probuď se!" Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal." Harry si mnul jizvu a přemýšlel.
Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," řekl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně. "Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," řekl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Pašíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už mám sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
I když byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojující pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Pašíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?" "Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky". Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron. Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
"Probuď se!" Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.
"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."
Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal." Harry si mnul jizvu a přemýšlel.
Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.
"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," řekl Ron.
Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.
"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně. "Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," řekl Harry.
"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Pašíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?
"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"
"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."
"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už mám sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"
I když byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojující pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.
"Pěkné," odfrknul si Ron.
Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Pašíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.
"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.
"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.
"Trochu porušení tradice, ne?" "Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky". Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."
Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.
"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."
Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.
"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.
Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.
"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron. Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
6. kapitola - Ghůl v pyžamu
Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujícím dnech celým domem. Harry stálenepřestával věřit, že se objeví ve dveřích stejně jako ostatní členové Řádu, kteří přinášeli i odnášeli vážné novinky.Harry cítil, že nic, jenom jednání může utišit jeho pocity viny a žal, a že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby načel a zničil zbývající viteály tak rychle, jak to jen bude možné."No, ale nemůžeš nic dělat dokud ti nebude 17.
Stále máš nad sebou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde ty Ty-Víš-Co jsou?„Ne,“ přiznal Harry.„Myslím, že Hermiona udělala trochu průkzkum,“ řekl Ron.„Říkala, že to pro tebe ukládala když jsi se se dostal.Seděli u snídaně; pan Weasley a Bill právě odešli do práce.
Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny vykoupat se.„Ochrana bude prolomena třícátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu – „„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron. „Musíme tu zůstat na svatbu. Jestli ne, tak nás zabijou.“Harry pochopil, že tím „oni“ myslel Ron Fleur a paní Weaslyovou.„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se Harry podíval.„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron.
„Nemají ani páru. Teď jsi se zmínil o tom, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem na dveře, jestli se už nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíž k Harrymu.„Mamka se to ze mě a Hermiony pokoušela dostat, co se chystáme udělat. Určite zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky ptali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal někoho říct, tak toho nechali. Ale mamka ne, je zarytá.Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si Harryho paní Weaslyová vzala stranou od ostatních, když se ho zeptala, jestli neví čí je tato ponožka, prý si myslí, že je z jeho batohu. Jakmile ho měla v koutu kuchyňské linky, začala.
„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že už se do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem. „Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to chceme.“Mandl se sám vypl a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, co musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a chtějí jít taky.“„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“„No, narovinu, myslím si, že Arthur a já máme právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová. Harry se bál „útoku starostlivých rodičů“. Přímo pohlédl do jejích očí všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny.
Nepomohlo to.„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ ztratila teď všechny záminky. „Jsi ještě hodně mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys mu musel neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal tak, abys to ty –„„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry.
„Je to na mně.“Otočil se k ní zády v domnění, že přišel identifikovat ztracenou ponožku, která měla vzor zlatavého rákosu.„A ta není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“„Oh, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová s náhlým skličujícím vrácením se ke svému obyčejnému tónu. „Měla bych se s tím smířit. Dobře, Harry, zatímco budeš tady, nepomůžeš nám s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Je tu ještě hodně práce.“„O – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.
„Slaďoušku,“ odpověděla a usmála se jakmile opustila mytí nádobí.Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen ztěží čas přemýšlet.To nejzdvořilejší vysvětlení té změny chování bylo, že paní Weaslyová je chtěla odvést od všech myšlenek na Pošuka a na tu hrůzu jejich nedávné cesty.
Po dvou dnech neustávajícího čištění příboru, barevného označování pásku a květin, čištění zahrady od gnomu a pomáhání paní Weasleyové s děláním obrovskeho množství chlebíčků, ji Harry začal podezdřívat z jiného důvodu. Všechna práce, kterou dělal, jako by měla držet jeho, Rona a Hermionu od sebe. Neměl žádnou příležitost promluvit si s nimi o samotě od první noci, kdy jim řekl o Voldemortovi.
„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemoli plánovat spolu dohromady.Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili třetí noc stůl pro večer na místo, kam patří.„A kdy si myslí, že se to stane?“ zamumlal Harry.
„To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení a uviděl Ginnyn bílý obličej. „Čili je to pravda?“ zeptala se.„To je to co se pokusíš udělat?“„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.V Ginnym výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé co byli spolu od doby, kdy spolu trávili hodiny osamotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpoměla taky. Dveře se oteveřil a oba najednou vyškočili.Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř.Byli teď často spojení s ostatními členy Řádi, protoře Doupě teď nahradilo Grammauldovo náměstí 12 jako sídlo Řádu.
Pan Weasley už vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že se tam náhle znovu objeví. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jistí. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je ochrana nejistá.“Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.
„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.„Nic,“ odpověděl Bill-Nemohl se zatím konat pohřeb, protože Bill a Lupin jeho tělo nenašli a dalo se jen těžko říct, kde mohlo v té tmě a tom zmatku v boji spadnout.„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill.„Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc neříká.“„A stále nic o tom, že em použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu potřesl rukou.„Protože vědí, že jsem neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, abych řekl světu jak mě Voldemort napadl?“
„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevoval bílý nápis „Nesmím říkat lži“„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron. „Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že budou další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků.Chodí kolem nechutné pověsti; Já podle jedné nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celý den zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že vymýšlí plán.V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.
„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“„Proč,“ vykřikl Ron, který v tom momentě svíral lžičku a zíral na svojí matku. „Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřivě“
"Nemluv tak se svojí matkou,“ řekl pevně pan Weasley.„A dělej, co ti řekla.“.Ron se zamračil na oba rodiče, potom popadl svoji lžičku a zaútočil na poslední sousta jeho jablkového koláče.„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila: „Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty a ty, Hermiono, budu ti dvěčná když vyměníš prostěradla pro Monsieura a madam Delacour, víš přece že přijíždějí zítra v 11 ráno.
“Když se vrátili do domu, paní Weaslyová nebyla vidět, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.„Uklizím, uklízím - ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na postely, která byla zjevně právě vyprázdněna. Pokoj byl stejný nepořádek, jako celý týden..„Nazdar, Harry,“ řekla, když si sedl na skládací lehátko. „A jak jsi se rozhodla ohledně toho našeho odchodu?“
„Oh, Ronova mamka zapoměla, že mně a Ginny včera řekla, abychom ustlali.,“ řekla Hermiona. Odhodila Numerology a Grammatica ja jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu. „Počítám, že se možná zachránil.“„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“„Ikdyž by ho smrtí kletba minula, Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu „Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo„Fleur říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě zatímco zbil polštář do příjemnějšího tvaru.„Samozřejmě že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odporu míchající se s bizardním pohledem.
„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron moudře.„Jo,“ řekl Harry. „Stejně jako Barty Crouch se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad „Spellman´s Syllabara.„To ne,“ snažil se ji uklidnit Harry a marně se snažil dostat z lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se tam první.
Jednu ruku dal kolem Hermiony, druhou strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.Hůla vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala. „Je to tak hro-ozné. Hne-ed po Brumbálovi .. Nikd-dy jsem si nepředstavila Pošuka umírat, vypadal tak tvrdě!“„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu.„Ale víš co by nám řekl, dkyby tu teď byl?“„Mě-ějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.„Přesně tak,“ přikývl Ron. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu.
A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy.Sekundu na to, Ron uchopil její ramena. Hermiona pustila knihu„The Monster of Monsters“ na jeho nohu.„Promiň, promiň!“, začala Hermiona brečer„Co děláš s těma všema knížkama?“ zeptal se Ron kulhající zpět na postel.„Jen se zkouším rozhodnout, které z nich s námi vezmu, když budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.„Oh, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.
„Zapoměl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuju … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal. Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdrou.„Vím, že jte po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou,“ začal.„Semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít—“„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona. „Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“„Ale—“„Zmlkni,“ poradil mu Ron.„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mých rodičů, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl je přestěhovat se do Australie, který teď splnili. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší vystopovat je vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho, kterému vyčítal trochu taktu. Harry nemohl na nic pomyslet ani říci, protože to bylo zrovna od Rona neobvyklé, aby někoho učil taktu.„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl“„Ty jsi nepochopil, že Ron a já moc dobře víme co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme. Rone, ukaž Harrymu co jsi vyrobil“„Běž, potřebuje to vědět.“„No, dobře Harry, pojď sem.Podruhé stál Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„Descendo,“ zamulam Ron a namířil na nízký strop.Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a žebřík sjel dolů k jejich nohoum. Odporné napůl kvílenía napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho.„Jo to je,“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku. „Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního místa. Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě v otevřenou velikou hubou.
„Ale to … to vypadá … nosí normálně vlkodlaci pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně potočila. Harry zvažoval věc a mírně se pobouřil. Bylo to lidského tvaru a velikosti a nosilo to něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronového pyžama.Byl si jistý, že ghůl byl spíše slizký a holohlavý, než vlasatý a byl pokrytý zanícenými puchýři. "On je já, vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím." „Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron. Slezli dolů po žebříku, který Ron vrátil do stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.„Až jednou odejdeme, tak ten ghůl příjde a bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron. „Myslím se, že se na to opravu těší – je to ale těžké pro něj říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne když se o tom zmíním.Harry vypadal úplně omráčen.„To je ono!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil briliantnost jeho plánu.
„Podívej, až se my tři nevrátíme do Bradavic, každý si bude myslet, že Hermion a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“„Ale doufejme, že to bude vypadat jako že jsem odjela s mamkou a taťkou, hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.„My nemůžeme schovat mou rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc nemůžou všichni ztratit práci,“ pokračoval Ron.
„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli s chránenými puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá, čili nebude nikdo chtít jít blíž. Nebude ani vadit, že nebude moct mluvit, protože by se ta plíseň mohla dostat k tobě.„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry?
„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli:“Nastalé ticho v místnosti bylo jen občas jemně přerušováno Hermioninímo bochnutími, když se snažila házet knížky na jednu, nebo druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než co jiné uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít dostatečně dobrá slova.
Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weaslyové, která se nacházela 4 patra pod nimi.„Ginny tam asi nechala drobet prachu…,“ řekl Ron.“Nevím, proč mají Delacourovi přijet 2 dny před svatbou. „Fleuřina sestra bude drůžička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.„No ale hosté nám nepřijedou pomáhat,“ řekl Ron„Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout, řekla Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, Harry, a rozumím ti proč … dobře …ale neměly by naší prioritou být viteály?“
„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych se tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřčil tomu, že Hermiona opravdu chápe jeho touhu vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Teď je však před ním šance zopakovat ten čin. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo, chtěl porozumět.
„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona. „Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nalezením protiargumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.„Ten R.A.B.,“ řekl. „Ty víš, že on ukradl ten pravý medailonek?“ Hermiona přikývla. „Řekl to přece na tom papírku, že ho šel zničit, nebo ne?“.Harry prohledal jeho batoh a výtáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.„Já jsem ukradl pravý viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl ho Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.
„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“„A jakmile se ho chopíme, jak zničíme viteál?“ tázal se Ron.„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem to vyhledat“.„Jak?“ zeptal se jí Harry. „Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o viteálech.“„Taky že nebyly, Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“
Ron se narovnal a rozšířil zorničky. „Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“„Já je neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, ikdyž je Brumbál odstranil z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim opravdu nikdo nedostal, schoval by je jistě o dost lépe, aby bylo těžší –“„Pokračuj!“ křikl Ron.„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas.
„Pouze jsem použila přinášecé kouzlo. Ty víš – Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.„Hned po – Brumbálově – pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem. „Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školy a vydat se hledat viteály. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno a tak jsem – jsem je zabalila. Spolka a pak dodala prosebně , „Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů.“„Slyšíš snad nás si stěžovat?“ zeptal se ron. „Kde jsou ty knížky teď?“ Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se podívala a opatrmě to držela, jako by tam bylo něco, co nedávno zemřelo.„Tahle dává přesně pojednává o výrobě viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný zlé magie. Pochybuji kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, dokud nebyl ředitel … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“Proč se teda ptal Křiklana, jak udělat viteál, když už si to přečet?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, když by rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry. „Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana ptal. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, to si mohl jednoduše přečíst.“„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“Harry si pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.„Není tam někde nějaký šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.„Výčitka,“ naznačila Hermiona. „Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může zabít. Nemyslím si, že to Voldemort udělá.„Ne,“ potrdil Ron předtím než mohl Harry. „A říká se tam teda jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože to varuje černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddlemu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, dobře, ještě štestí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat.“„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona. „Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drsení nebude fungovat.
Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“„Ale ikdyž tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě jít a žít v něčem jiném?“.„Protože viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla omráčený pohled Harryho a Rona, tak honem dodala, „Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“„To bude pro mě učitě super,“ řekl Ron a Harry se začal smát.
„Přesně tak, to bude! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona. Ale ten zlomek duše vevnitř závisí na své nádobě, která je okouzlena tělem, nemůže bez ní existovat.“„Ten druh smrti toho deníku, to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když zmizela.„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvěžněný nemohl dál existovat. Ginny se ho pokusila utopit, ale samozřejmě se vrátil zpět jako nový.“
„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně. „Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak to fungovalo?“„Zatímco kouzelná schránka je stále nedotčená, kousek duše může poletovat a když se dostane k někomu blízko, vnikne do něj.„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Máš potom velké problémy, když se k deníku dostaneš citem hodně blízko, nebo pokud jsi na něm závislý.“„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškondil ten prsten?“ ujal se slova Harry.
„Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas. Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zepat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dvěří do pokoje s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“; Křivonožka syčel rozhořčeně pod postělí; Ron skočil z postele, když smyskem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svojí hlavou přímo proti zdi; Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuhané a obličej byl zkřiven vztekem.
„Promiňte že vyrušuju,“ řekla třesoucím se hlasem. „Vím, že si potřebujete odpočinou … ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde poletovaly kinhy, „my … my se omlouváme …“ s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.
„Je jako domácí skřítek,“ stěžoval si tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu zatímco je s Harrym následovali. „Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím štastnější budu.“„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned změnila náladu. Delacourovi přijedouráno v 11. Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině; byla to jen slušnost, když si Ron sjednotil jeden pár ponožek a Harry si pokusil narovnat vlasy.Když byli považováni za dost elegentně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl to místo tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, kde každý stál na jedné straně dveří; pupeny se zvláštně vlnily; dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalovánoa všechno co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte.
Pan Weasley šel proto přivít Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam by se měli přemístit přenášedlem. Při jejich první setkání bylo doplněno nezvykle hlasitým smáním od pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, která byla Fleuřina matka.„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.Monsieur Delacour byl nyní zde, skoro tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně basulatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weaslymu na svých vysokopodpatkových botách.„Měli jste tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“
„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová. „Všechno je nakonec v pořádku.“.Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl Monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové. „Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte mi představit moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour doklouzala a zastavila, aby políbila paní Weaslyovou. . „Enchantééé, řekla. „Vás manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.
Gabriel byla taková zmenšenina velké Fleur; 11 let stará se stříbřito blonďatými vlasy až po pas. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uváděla Delacourovi dál do domu s mnohými „Ne, prosím, až po vás.“Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojení a asistovali už všech svatebních příprav. Monsier Delaour dělal vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty.
„Šarmantní. Madame Delacour většinou používala čistíci kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby mohla pomáhat.Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur s Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.Příležitosti dohromady plánovat se Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.
„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan pro svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Podívala se vyčerpaně. „Millamanští markýzi … jsou velice dobří … Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby.„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.
„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.„Nechci z toho dělat žádné starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová, jen normální večeře bude stačit … je to den před svatbou …“„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. „Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“„
To bude skvělé,“ potvrdil Harry. „Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“Podívala se na něj dlouhým pohledem a usmála se trochu smutně, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak mávala svojí hůlkou vedle věšáku na prádlo, které se vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu soucitu za potíže a námahu, které jí způsobil.
Stále máš nad sebou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde ty Ty-Víš-Co jsou?„Ne,“ přiznal Harry.„Myslím, že Hermiona udělala trochu průkzkum,“ řekl Ron.„Říkala, že to pro tebe ukládala když jsi se se dostal.Seděli u snídaně; pan Weasley a Bill právě odešli do práce.
Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny vykoupat se.„Ochrana bude prolomena třícátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu – „„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron. „Musíme tu zůstat na svatbu. Jestli ne, tak nás zabijou.“Harry pochopil, že tím „oni“ myslel Ron Fleur a paní Weaslyovou.„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se Harry podíval.„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron.
„Nemají ani páru. Teď jsi se zmínil o tom, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem na dveře, jestli se už nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíž k Harrymu.„Mamka se to ze mě a Hermiony pokoušela dostat, co se chystáme udělat. Určite zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky ptali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal někoho říct, tak toho nechali. Ale mamka ne, je zarytá.Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si Harryho paní Weaslyová vzala stranou od ostatních, když se ho zeptala, jestli neví čí je tato ponožka, prý si myslí, že je z jeho batohu. Jakmile ho měla v koutu kuchyňské linky, začala.
„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že už se do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem. „Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to chceme.“Mandl se sám vypl a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, co musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a chtějí jít taky.“„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“„No, narovinu, myslím si, že Arthur a já máme právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová. Harry se bál „útoku starostlivých rodičů“. Přímo pohlédl do jejích očí všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny.
Nepomohlo to.„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ ztratila teď všechny záminky. „Jsi ještě hodně mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys mu musel neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal tak, abys to ty –„„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry.
„Je to na mně.“Otočil se k ní zády v domnění, že přišel identifikovat ztracenou ponožku, která měla vzor zlatavého rákosu.„A ta není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“„Oh, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová s náhlým skličujícím vrácením se ke svému obyčejnému tónu. „Měla bych se s tím smířit. Dobře, Harry, zatímco budeš tady, nepomůžeš nám s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Je tu ještě hodně práce.“„O – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.
„Slaďoušku,“ odpověděla a usmála se jakmile opustila mytí nádobí.Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen ztěží čas přemýšlet.To nejzdvořilejší vysvětlení té změny chování bylo, že paní Weaslyová je chtěla odvést od všech myšlenek na Pošuka a na tu hrůzu jejich nedávné cesty.
Po dvou dnech neustávajícího čištění příboru, barevného označování pásku a květin, čištění zahrady od gnomu a pomáhání paní Weasleyové s děláním obrovskeho množství chlebíčků, ji Harry začal podezdřívat z jiného důvodu. Všechna práce, kterou dělal, jako by měla držet jeho, Rona a Hermionu od sebe. Neměl žádnou příležitost promluvit si s nimi o samotě od první noci, kdy jim řekl o Voldemortovi.
„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemoli plánovat spolu dohromady.Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili třetí noc stůl pro večer na místo, kam patří.„A kdy si myslí, že se to stane?“ zamumlal Harry.
„To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení a uviděl Ginnyn bílý obličej. „Čili je to pravda?“ zeptala se.„To je to co se pokusíš udělat?“„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.V Ginnym výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé co byli spolu od doby, kdy spolu trávili hodiny osamotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpoměla taky. Dveře se oteveřil a oba najednou vyškočili.Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř.Byli teď často spojení s ostatními členy Řádi, protoře Doupě teď nahradilo Grammauldovo náměstí 12 jako sídlo Řádu.
Pan Weasley už vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že se tam náhle znovu objeví. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jistí. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je ochrana nejistá.“Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.
„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.„Nic,“ odpověděl Bill-Nemohl se zatím konat pohřeb, protože Bill a Lupin jeho tělo nenašli a dalo se jen těžko říct, kde mohlo v té tmě a tom zmatku v boji spadnout.„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill.„Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc neříká.“„A stále nic o tom, že em použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu potřesl rukou.„Protože vědí, že jsem neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, abych řekl světu jak mě Voldemort napadl?“
„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevoval bílý nápis „Nesmím říkat lži“„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron. „Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že budou další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků.Chodí kolem nechutné pověsti; Já podle jedné nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celý den zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že vymýšlí plán.V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.
„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“„Proč,“ vykřikl Ron, který v tom momentě svíral lžičku a zíral na svojí matku. „Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřivě“
"Nemluv tak se svojí matkou,“ řekl pevně pan Weasley.„A dělej, co ti řekla.“.Ron se zamračil na oba rodiče, potom popadl svoji lžičku a zaútočil na poslední sousta jeho jablkového koláče.„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila: „Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty a ty, Hermiono, budu ti dvěčná když vyměníš prostěradla pro Monsieura a madam Delacour, víš přece že přijíždějí zítra v 11 ráno.
“Když se vrátili do domu, paní Weaslyová nebyla vidět, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.„Uklizím, uklízím - ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na postely, která byla zjevně právě vyprázdněna. Pokoj byl stejný nepořádek, jako celý týden..„Nazdar, Harry,“ řekla, když si sedl na skládací lehátko. „A jak jsi se rozhodla ohledně toho našeho odchodu?“
„Oh, Ronova mamka zapoměla, že mně a Ginny včera řekla, abychom ustlali.,“ řekla Hermiona. Odhodila Numerology a Grammatica ja jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu. „Počítám, že se možná zachránil.“„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“„Ikdyž by ho smrtí kletba minula, Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu „Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo„Fleur říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě zatímco zbil polštář do příjemnějšího tvaru.„Samozřejmě že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odporu míchající se s bizardním pohledem.
„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron moudře.„Jo,“ řekl Harry. „Stejně jako Barty Crouch se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad „Spellman´s Syllabara.„To ne,“ snažil se ji uklidnit Harry a marně se snažil dostat z lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se tam první.
Jednu ruku dal kolem Hermiony, druhou strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.Hůla vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala. „Je to tak hro-ozné. Hne-ed po Brumbálovi .. Nikd-dy jsem si nepředstavila Pošuka umírat, vypadal tak tvrdě!“„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu.„Ale víš co by nám řekl, dkyby tu teď byl?“„Mě-ějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.„Přesně tak,“ přikývl Ron. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu.
A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy.Sekundu na to, Ron uchopil její ramena. Hermiona pustila knihu„The Monster of Monsters“ na jeho nohu.„Promiň, promiň!“, začala Hermiona brečer„Co děláš s těma všema knížkama?“ zeptal se Ron kulhající zpět na postel.„Jen se zkouším rozhodnout, které z nich s námi vezmu, když budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.„Oh, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.
„Zapoměl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuju … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal. Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdrou.„Vím, že jte po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou,“ začal.„Semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít—“„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona. „Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“„Ale—“„Zmlkni,“ poradil mu Ron.„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mých rodičů, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl je přestěhovat se do Australie, který teď splnili. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší vystopovat je vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho, kterému vyčítal trochu taktu. Harry nemohl na nic pomyslet ani říci, protože to bylo zrovna od Rona neobvyklé, aby někoho učil taktu.„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl“„Ty jsi nepochopil, že Ron a já moc dobře víme co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme. Rone, ukaž Harrymu co jsi vyrobil“„Běž, potřebuje to vědět.“„No, dobře Harry, pojď sem.Podruhé stál Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„Descendo,“ zamulam Ron a namířil na nízký strop.Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a žebřík sjel dolů k jejich nohoum. Odporné napůl kvílenía napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho.„Jo to je,“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku. „Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního místa. Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě v otevřenou velikou hubou.
„Ale to … to vypadá … nosí normálně vlkodlaci pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně potočila. Harry zvažoval věc a mírně se pobouřil. Bylo to lidského tvaru a velikosti a nosilo to něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronového pyžama.Byl si jistý, že ghůl byl spíše slizký a holohlavý, než vlasatý a byl pokrytý zanícenými puchýři. "On je já, vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím." „Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron. Slezli dolů po žebříku, který Ron vrátil do stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.„Až jednou odejdeme, tak ten ghůl příjde a bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron. „Myslím se, že se na to opravu těší – je to ale těžké pro něj říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne když se o tom zmíním.Harry vypadal úplně omráčen.„To je ono!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil briliantnost jeho plánu.
„Podívej, až se my tři nevrátíme do Bradavic, každý si bude myslet, že Hermion a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“„Ale doufejme, že to bude vypadat jako že jsem odjela s mamkou a taťkou, hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.„My nemůžeme schovat mou rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc nemůžou všichni ztratit práci,“ pokračoval Ron.
„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli s chránenými puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá, čili nebude nikdo chtít jít blíž. Nebude ani vadit, že nebude moct mluvit, protože by se ta plíseň mohla dostat k tobě.„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry?
„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli:“Nastalé ticho v místnosti bylo jen občas jemně přerušováno Hermioninímo bochnutími, když se snažila házet knížky na jednu, nebo druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než co jiné uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít dostatečně dobrá slova.
Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weaslyové, která se nacházela 4 patra pod nimi.„Ginny tam asi nechala drobet prachu…,“ řekl Ron.“Nevím, proč mají Delacourovi přijet 2 dny před svatbou. „Fleuřina sestra bude drůžička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.„No ale hosté nám nepřijedou pomáhat,“ řekl Ron„Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout, řekla Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, Harry, a rozumím ti proč … dobře …ale neměly by naší prioritou být viteály?“
„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych se tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřčil tomu, že Hermiona opravdu chápe jeho touhu vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Teď je však před ním šance zopakovat ten čin. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo, chtěl porozumět.
„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona. „Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nalezením protiargumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.„Ten R.A.B.,“ řekl. „Ty víš, že on ukradl ten pravý medailonek?“ Hermiona přikývla. „Řekl to přece na tom papírku, že ho šel zničit, nebo ne?“.Harry prohledal jeho batoh a výtáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.„Já jsem ukradl pravý viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl ho Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.
„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“„A jakmile se ho chopíme, jak zničíme viteál?“ tázal se Ron.„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem to vyhledat“.„Jak?“ zeptal se jí Harry. „Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o viteálech.“„Taky že nebyly, Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“
Ron se narovnal a rozšířil zorničky. „Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“„Já je neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, ikdyž je Brumbál odstranil z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim opravdu nikdo nedostal, schoval by je jistě o dost lépe, aby bylo těžší –“„Pokračuj!“ křikl Ron.„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas.
„Pouze jsem použila přinášecé kouzlo. Ty víš – Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.„Hned po – Brumbálově – pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem. „Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školy a vydat se hledat viteály. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno a tak jsem – jsem je zabalila. Spolka a pak dodala prosebně , „Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů.“„Slyšíš snad nás si stěžovat?“ zeptal se ron. „Kde jsou ty knížky teď?“ Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se podívala a opatrmě to držela, jako by tam bylo něco, co nedávno zemřelo.„Tahle dává přesně pojednává o výrobě viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný zlé magie. Pochybuji kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, dokud nebyl ředitel … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“Proč se teda ptal Křiklana, jak udělat viteál, když už si to přečet?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, když by rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry. „Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana ptal. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, to si mohl jednoduše přečíst.“„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“Harry si pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.„Není tam někde nějaký šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.„Výčitka,“ naznačila Hermiona. „Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může zabít. Nemyslím si, že to Voldemort udělá.„Ne,“ potrdil Ron předtím než mohl Harry. „A říká se tam teda jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože to varuje černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddlemu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, dobře, ještě štestí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat.“„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona. „Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drsení nebude fungovat.
Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“„Ale ikdyž tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě jít a žít v něčem jiném?“.„Protože viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla omráčený pohled Harryho a Rona, tak honem dodala, „Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“„To bude pro mě učitě super,“ řekl Ron a Harry se začal smát.
„Přesně tak, to bude! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona. Ale ten zlomek duše vevnitř závisí na své nádobě, která je okouzlena tělem, nemůže bez ní existovat.“„Ten druh smrti toho deníku, to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když zmizela.„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvěžněný nemohl dál existovat. Ginny se ho pokusila utopit, ale samozřejmě se vrátil zpět jako nový.“
„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně. „Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak to fungovalo?“„Zatímco kouzelná schránka je stále nedotčená, kousek duše může poletovat a když se dostane k někomu blízko, vnikne do něj.„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Máš potom velké problémy, když se k deníku dostaneš citem hodně blízko, nebo pokud jsi na něm závislý.“„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškondil ten prsten?“ ujal se slova Harry.
„Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas. Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zepat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dvěří do pokoje s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“; Křivonožka syčel rozhořčeně pod postělí; Ron skočil z postele, když smyskem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svojí hlavou přímo proti zdi; Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuhané a obličej byl zkřiven vztekem.
„Promiňte že vyrušuju,“ řekla třesoucím se hlasem. „Vím, že si potřebujete odpočinou … ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde poletovaly kinhy, „my … my se omlouváme …“ s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.
„Je jako domácí skřítek,“ stěžoval si tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu zatímco je s Harrym následovali. „Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím štastnější budu.“„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned změnila náladu. Delacourovi přijedouráno v 11. Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině; byla to jen slušnost, když si Ron sjednotil jeden pár ponožek a Harry si pokusil narovnat vlasy.Když byli považováni za dost elegentně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl to místo tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, kde každý stál na jedné straně dveří; pupeny se zvláštně vlnily; dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalovánoa všechno co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte.
Pan Weasley šel proto přivít Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam by se měli přemístit přenášedlem. Při jejich první setkání bylo doplněno nezvykle hlasitým smáním od pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, která byla Fleuřina matka.„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.Monsieur Delacour byl nyní zde, skoro tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně basulatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weaslymu na svých vysokopodpatkových botách.„Měli jste tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“
„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová. „Všechno je nakonec v pořádku.“.Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl Monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové. „Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte mi představit moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour doklouzala a zastavila, aby políbila paní Weaslyovou. . „Enchantééé, řekla. „Vás manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.
Gabriel byla taková zmenšenina velké Fleur; 11 let stará se stříbřito blonďatými vlasy až po pas. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uváděla Delacourovi dál do domu s mnohými „Ne, prosím, až po vás.“Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojení a asistovali už všech svatebních příprav. Monsier Delaour dělal vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty.
„Šarmantní. Madame Delacour většinou používala čistíci kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby mohla pomáhat.Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur s Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.Příležitosti dohromady plánovat se Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.
„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan pro svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Podívala se vyčerpaně. „Millamanští markýzi … jsou velice dobří … Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby.„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.
„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.„Nechci z toho dělat žádné starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová, jen normální večeře bude stačit … je to den před svatbou …“„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. „Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“„
To bude skvělé,“ potvrdil Harry. „Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“Podívala se na něj dlouhým pohledem a usmála se trochu smutně, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak mávala svojí hůlkou vedle věšáku na prádlo, které se vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu soucitu za potíže a námahu, které jí způsobil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
