6. kapitola - Ghůl v pyžamu

Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujícím dnech celým domem. Harry stálenepřestával věřit, že se objeví ve dveřích stejně jako ostatní členové Řádu, kteří přinášeli i odnášeli vážné novinky.Harry cítil, že nic, jenom jednání může utišit jeho pocity viny a žal, a že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby načel a zničil zbývající viteály tak rychle, jak to jen bude možné."No, ale nemůžeš nic dělat dokud ti nebude 17.

Stále máš nad sebou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde ty Ty-Víš-Co jsou?„Ne,“ přiznal Harry.„Myslím, že Hermiona udělala trochu průkzkum,“ řekl Ron.„Říkala, že to pro tebe ukládala když jsi se se dostal.Seděli u snídaně; pan Weasley a Bill právě odešli do práce.

Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny vykoupat se.„Ochrana bude prolomena třícátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu – „„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron. „Musíme tu zůstat na svatbu. Jestli ne, tak nás zabijou.“Harry pochopil, že tím „oni“ myslel Ron Fleur a paní Weaslyovou.„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se Harry podíval.„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron.

„Nemají ani páru. Teď jsi se zmínil o tom, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem na dveře, jestli se už nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíž k Harrymu.„Mamka se to ze mě a Hermiony pokoušela dostat, co se chystáme udělat. Určite zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky ptali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal někoho říct, tak toho nechali. Ale mamka ne, je zarytá.Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si Harryho paní Weaslyová vzala stranou od ostatních, když se ho zeptala, jestli neví čí je tato ponožka, prý si myslí, že je z jeho batohu. Jakmile ho měla v koutu kuchyňské linky, začala.

„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že už se do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem. „Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to chceme.“Mandl se sám vypl a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, co musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a chtějí jít taky.“„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“„No, narovinu, myslím si, že Arthur a já máme právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová. Harry se bál „útoku starostlivých rodičů“. Přímo pohlédl do jejích očí všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny.

Nepomohlo to.„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ ztratila teď všechny záminky. „Jsi ještě hodně mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys mu musel neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal tak, abys to ty –„„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry.

„Je to na mně.“Otočil se k ní zády v domnění, že přišel identifikovat ztracenou ponožku, která měla vzor zlatavého rákosu.„A ta není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“„Oh, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová s náhlým skličujícím vrácením se ke svému obyčejnému tónu. „Měla bych se s tím smířit. Dobře, Harry, zatímco budeš tady, nepomůžeš nám s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Je tu ještě hodně práce.“„O – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.

„Slaďoušku,“ odpověděla a usmála se jakmile opustila mytí nádobí.Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen ztěží čas přemýšlet.To nejzdvořilejší vysvětlení té změny chování bylo, že paní Weaslyová je chtěla odvést od všech myšlenek na Pošuka a na tu hrůzu jejich nedávné cesty.

Po dvou dnech neustávajícího čištění příboru, barevného označování pásku a květin, čištění zahrady od gnomu a pomáhání paní Weasleyové s děláním obrovskeho množství chlebíčků, ji Harry začal podezdřívat z jiného důvodu. Všechna práce, kterou dělal, jako by měla držet jeho, Rona a Hermionu od sebe. Neměl žádnou příležitost promluvit si s nimi o samotě od první noci, kdy jim řekl o Voldemortovi.

„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemoli plánovat spolu dohromady.Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili třetí noc stůl pro večer na místo, kam patří.„A kdy si myslí, že se to stane?“ zamumlal Harry.

„To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení a uviděl Ginnyn bílý obličej. „Čili je to pravda?“ zeptala se.„To je to co se pokusíš udělat?“„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.V Ginnym výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé co byli spolu od doby, kdy spolu trávili hodiny osamotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpoměla taky. Dveře se oteveřil a oba najednou vyškočili.Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř.Byli teď často spojení s ostatními členy Řádi, protoře Doupě teď nahradilo Grammauldovo náměstí 12 jako sídlo Řádu.

Pan Weasley už vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že se tam náhle znovu objeví. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jistí. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je ochrana nejistá.“Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.

„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.„Nic,“ odpověděl Bill-Nemohl se zatím konat pohřeb, protože Bill a Lupin jeho tělo nenašli a dalo se jen těžko říct, kde mohlo v té tmě a tom zmatku v boji spadnout.„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill.„Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc neříká.“„A stále nic o tom, že em použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu potřesl rukou.„Protože vědí, že jsem neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, abych řekl světu jak mě Voldemort napadl?“

„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevoval bílý nápis „Nesmím říkat lži“„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron. „Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že budou další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků.Chodí kolem nechutné pověsti; Já podle jedné nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celý den zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že vymýšlí plán.V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.

„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“„Proč,“ vykřikl Ron, který v tom momentě svíral lžičku a zíral na svojí matku. „Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřivě“

"Nemluv tak se svojí matkou,“ řekl pevně pan Weasley.„A dělej, co ti řekla.“.Ron se zamračil na oba rodiče, potom popadl svoji lžičku a zaútočil na poslední sousta jeho jablkového koláče.„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila: „Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty a ty, Hermiono, budu ti dvěčná když vyměníš prostěradla pro Monsieura a madam Delacour, víš přece že přijíždějí zítra v 11 ráno.

“Když se vrátili do domu, paní Weaslyová nebyla vidět, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.„Uklizím, uklízím - ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na postely, která byla zjevně právě vyprázdněna. Pokoj byl stejný nepořádek, jako celý týden..„Nazdar, Harry,“ řekla, když si sedl na skládací lehátko. „A jak jsi se rozhodla ohledně toho našeho odchodu?“

„Oh, Ronova mamka zapoměla, že mně a Ginny včera řekla, abychom ustlali.,“ řekla Hermiona. Odhodila Numerology a Grammatica ja jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu. „Počítám, že se možná zachránil.“„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“„Ikdyž by ho smrtí kletba minula, Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu „Famfrpálové týmy Británie a Irska.

„Možná použil štítové kouzlo„Fleur říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě zatímco zbil polštář do příjemnějšího tvaru.„Samozřejmě že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odporu míchající se s bizardním pohledem.

„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron moudře.„Jo,“ řekl Harry. „Stejně jako Barty Crouch se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad „Spellman´s Syllabara.„To ne,“ snažil se ji uklidnit Harry a marně se snažil dostat z lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se tam první.

Jednu ruku dal kolem Hermiony, druhou strčil ruku do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.Hůla vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala. „Je to tak hro-ozné. Hne-ed po Brumbálovi .. Nikd-dy jsem si nepředstavila Pošuka umírat, vypadal tak tvrdě!“„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu.„Ale víš co by nám řekl, dkyby tu teď byl?“„Mě-ějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.„Přesně tak,“ přikývl Ron. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu.

A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy.Sekundu na to, Ron uchopil její ramena. Hermiona pustila knihu„The Monster of Monsters“ na jeho nohu.„Promiň, promiň!“, začala Hermiona brečer„Co děláš s těma všema knížkama?“ zeptal se Ron kulhající zpět na postel.„Jen se zkouším rozhodnout, které z nich s námi vezmu, když budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.„Oh, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.

„Zapoměl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuju … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal. Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdrou.„Vím, že jte po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou,“ začal.„Semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.

„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít—“„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona. „Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“„Ale—“„Zmlkni,“ poradil mu Ron.„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mých rodičů, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl je přestěhovat se do Australie, který teď splnili. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší vystopovat je vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.

Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho, kterému vyčítal trochu taktu. Harry nemohl na nic pomyslet ani říci, protože to bylo zrovna od Rona neobvyklé, aby někoho učil taktu.„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl“„Ty jsi nepochopil, že Ron a já moc dobře víme co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme. Rone, ukaž Harrymu co jsi vyrobil“„Běž, potřebuje to vědět.“„No, dobře Harry, pojď sem.Podruhé stál Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.

„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„Descendo,“ zamulam Ron a namířil na nízký strop.Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a žebřík sjel dolů k jejich nohoum. Odporné napůl kvílenía napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.

„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho.„Jo to je,“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku. „Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního místa. Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě v otevřenou velikou hubou.

„Ale to … to vypadá … nosí normálně vlkodlaci pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně potočila. Harry zvažoval věc a mírně se pobouřil. Bylo to lidského tvaru a velikosti a nosilo to něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronového pyžama.Byl si jistý, že ghůl byl spíše slizký a holohlavý, než vlasatý a byl pokrytý zanícenými puchýři. "On je já, vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.

"Nevidím." „Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron. Slezli dolů po žebříku, který Ron vrátil do stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.„Až jednou odejdeme, tak ten ghůl příjde a bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron. „Myslím se, že se na to opravu těší – je to ale těžké pro něj říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne když se o tom zmíním.Harry vypadal úplně omráčen.„To je ono!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil briliantnost jeho plánu.

„Podívej, až se my tři nevrátíme do Bradavic, každý si bude myslet, že Hermion a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“„Ale doufejme, že to bude vypadat jako že jsem odjela s mamkou a taťkou, hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.„My nemůžeme schovat mou rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc nemůžou všichni ztratit práci,“ pokračoval Ron.

„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli s chránenými puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá, čili nebude nikdo chtít jít blíž. Nebude ani vadit, že nebude moct mluvit, protože by se ta plíseň mohla dostat k tobě.„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry?

„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli:“Nastalé ticho v místnosti bylo jen občas jemně přerušováno Hermioninímo bochnutími, když se snažila házet knížky na jednu, nebo druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než co jiné uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít dostatečně dobrá slova.

Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weaslyové, která se nacházela 4 patra pod nimi.„Ginny tam asi nechala drobet prachu…,“ řekl Ron.“Nevím, proč mají Delacourovi přijet 2 dny před svatbou. „Fleuřina sestra bude drůžička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.„No ale hosté nám nepřijedou pomáhat,“ řekl Ron„Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout, řekla Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, Harry, a rozumím ti proč … dobře …ale neměly by naší prioritou být viteály?“

„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych se tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřčil tomu, že Hermiona opravdu chápe jeho touhu vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Teď je však před ním šance zopakovat ten čin. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo, chtěl porozumět.

„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona. „Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nalezením protiargumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.„Ten R.A.B.,“ řekl. „Ty víš, že on ukradl ten pravý medailonek?“ Hermiona přikývla. „Řekl to přece na tom papírku, že ho šel zničit, nebo ne?“.Harry prohledal jeho batoh a výtáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.„Já jsem ukradl pravý viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl ho Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.

„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“„A jakmile se ho chopíme, jak zničíme viteál?“ tázal se Ron.„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem to vyhledat“.„Jak?“ zeptal se jí Harry. „Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o viteálech.“„Taky že nebyly, Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“

Ron se narovnal a rozšířil zorničky. „Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“„Já je neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, ikdyž je Brumbál odstranil z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim opravdu nikdo nedostal, schoval by je jistě o dost lépe, aby bylo těžší –“„Pokračuj!“ křikl Ron.„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas.

„Pouze jsem použila přinášecé kouzlo. Ty víš – Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.„Hned po – Brumbálově – pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem. „Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školy a vydat se hledat viteály. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno a tak jsem – jsem je zabalila. Spolka a pak dodala prosebně , „Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů.“„Slyšíš snad nás si stěžovat?“ zeptal se ron. „Kde jsou ty knížky teď?“ Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se podívala a opatrmě to držela, jako by tam bylo něco, co nedávno zemřelo.„Tahle dává přesně pojednává o výrobě viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný zlé magie. Pochybuji kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, dokud nebyl ředitel … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“Proč se teda ptal Křiklana, jak udělat viteál, když už si to přečet?“ zeptal se Ron.

„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, když by rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry. „Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana ptal. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, to si mohl jednoduše přečíst.“„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“Harry si pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.„Není tam někde nějaký šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.

„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.„Výčitka,“ naznačila Hermiona. „Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může zabít. Nemyslím si, že to Voldemort udělá.„Ne,“ potrdil Ron předtím než mohl Harry. „A říká se tam teda jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože to varuje černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddlemu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.

„No, dobře, ještě štestí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat.“„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona. „Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drsení nebude fungovat.

Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“„Ale ikdyž tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě jít a žít v něčem jiném?“.„Protože viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla omráčený pohled Harryho a Rona, tak honem dodala, „Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“„To bude pro mě učitě super,“ řekl Ron a Harry se začal smát.

„Přesně tak, to bude! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona. Ale ten zlomek duše vevnitř závisí na své nádobě, která je okouzlena tělem, nemůže bez ní existovat.“„Ten druh smrti toho deníku, to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když zmizela.„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvěžněný nemohl dál existovat. Ginny se ho pokusila utopit, ale samozřejmě se vrátil zpět jako nový.“

„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně. „Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak to fungovalo?“„Zatímco kouzelná schránka je stále nedotčená, kousek duše může poletovat a když se dostane k někomu blízko, vnikne do něj.„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Máš potom velké problémy, když se k deníku dostaneš citem hodně blízko, nebo pokud jsi na něm závislý.“„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškondil ten prsten?“ ujal se slova Harry.

„Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas. Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zepat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dvěří do pokoje s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“; Křivonožka syčel rozhořčeně pod postělí; Ron skočil z postele, když smyskem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svojí hlavou přímo proti zdi; Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuhané a obličej byl zkřiven vztekem.

„Promiňte že vyrušuju,“ řekla třesoucím se hlasem. „Vím, že si potřebujete odpočinou … ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde poletovaly kinhy, „my … my se omlouváme …“ s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.

„Je jako domácí skřítek,“ stěžoval si tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu zatímco je s Harrym následovali. „Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím štastnější budu.“„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned změnila náladu. Delacourovi přijedouráno v 11. Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině; byla to jen slušnost, když si Ron sjednotil jeden pár ponožek a Harry si pokusil narovnat vlasy.Když byli považováni za dost elegentně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl to místo tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, kde každý stál na jedné straně dveří; pupeny se zvláštně vlnily; dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalovánoa všechno co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte.

Pan Weasley šel proto přivít Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam by se měli přemístit přenášedlem. Při jejich první setkání bylo doplněno nezvykle hlasitým smáním od pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, která byla Fleuřina matka.„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.Monsieur Delacour byl nyní zde, skoro tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně basulatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weaslymu na svých vysokopodpatkových botách.„Měli jste tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“

„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová. „Všechno je nakonec v pořádku.“.Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl Monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové. „Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte mi představit moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour doklouzala a zastavila, aby políbila paní Weaslyovou. . „Enchantééé, řekla. „Vás manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.

Gabriel byla taková zmenšenina velké Fleur; 11 let stará se stříbřito blonďatými vlasy až po pas. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uváděla Delacourovi dál do domu s mnohými „Ne, prosím, až po vás.“Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojení a asistovali už všech svatebních příprav. Monsier Delaour dělal vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty.

„Šarmantní. Madame Delacour většinou používala čistíci kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby mohla pomáhat.Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur s Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.Příležitosti dohromady plánovat se Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.

„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan pro svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Podívala se vyčerpaně. „Millamanští markýzi … jsou velice dobří … Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby.„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.

„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.„Nechci z toho dělat žádné starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová, jen normální večeře bude stačit … je to den před svatbou …“„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. „Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“„

To bude skvělé,“ potvrdil Harry. „Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“Podívala se na něj dlouhým pohledem a usmála se trochu smutně, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak mávala svojí hůlkou vedle věšáku na prádlo, které se vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu soucitu za potíže a námahu, které jí způsobil.